Máte také pocit, že už se nikdy nezamilujete?

Reaguji na Eveyli: jee to je hezky ja chci taky

Reaguji na Lucie88: je mi 26

Reaguji na Fane:
No někdy je horší se zamilovat než zamilovaný nebýt, když je to do toho koho bysme neměli.

Teda, holky, já zírám, v 19 letech máte strach, že se nikdy nezamilujete?

no já sice ještě pořád věřím, ale ne nějak extrémně.
Snad časem, až vyženu poslední myšlenkovou molekulu na bývalého.
Je mi 27.

Reaguji na sartre:
Nebo možná strach z toho, že se zase zamiluju do někoho kdo mě chtít nebude.

tak já, jsem tu už nechvalně známá... je mi 30 a byla jsem opravdu zamilovaná 2x - jednou fakt pouze platonicky - myslím, už si to nepamatuju, že jsem od něj dostala 1 pusu - né polibek ale pusu, vydželo mi to takhle platonicky 4 ! roky... pak už jsem si myslela to mi bylo nějakých 24, že už nikdy nikoho nepotkám a že se mi nikdy nebude nikdo takhle líbit... ve 26 jsem potkala svou druhou lásku - pamatuju si přesně ten první pohled, když jsem se na něj podívala, ty jeho oči ten jeho pohled ... myslela jsem si, že je to ON - byli z toho 3 roky vztahu, někdy Itálie, někdy nádhera , někdy masakr... musela jsem od něj pryč, neboť by mě to jinak dostalo do blázince...
teĎ po roce a půl skoro samoty a nějakých nevalných zkušeností s chlapy si říkám, že už se mi to opravdu stát nemůže...na chlapy jsem nezanevřela jen už je beru s hooodně velkou rezervou...nestraním se jich, nemám nic proti nim a neházím je do jednoho pytle, jen prostě už nevěřím a myslím, že to ze mě cítí...
problém u mě je a nevěřím, že se to někdy naučím, že já mám prostě vsugerováno, že toho chlapa POZNÁM hned jak ho uvidím, jak ho uvidím a sednu si z něj na zadek... jenže je taky dost dobře možný, že budu čekat do smrti... nedokážu rozvinout takovej ten vztah, kdy spolu třeba jen trávíte čas, kamarádíte a pak si řeknete, že je to vlastně hodnej kluk a že by to tedy nakonec šlo... u mě to prostě nejde... možná jsem dost povrchní, zkoušela jsem to změnit milionkrát, ale pořád to nedokážu...

Reaguji na Malacek: no to by fakt mohl být ten problém

Já jsem poslouchala kolegyni (33 let) v práci. Vážnou známost měla dvakrát, jinak je to pěkná blondýnečka. ALE: Ten se jí nelíbí, že vypadá jako gay (má brýle a nechová se dost chlapácky), ten zase není dost bohatý, tamten je moc hubený....plus strávila hodně času s bohatýma chlápkama, který bych nakopala do zadku už po dvou týdnech..ona s nima byla třebas i šest let, během kterých jí dotyčný ani neuvařil u sebe čaj....

Já si myslím, že ideální je dát šanci více lidem...

Jj souhlasím, je dobrý dát tu šanci a zkusit poznat toho člověka..ale hold kolikrát když tam nic není (přitažlivost,jiskra), tak tam nic není a já osobně bych s někým kde nic necítím být taky neuměla

Reaguji na ifka.d: tak Malacek nemluví o tom, že by nic necítila..ale že není od prvního pohledu totálně zamilovaná....

Já jsem takhle na první pohld byla zamilovaná dvakrát a nikdy to nedopadlo moc dobře...a se současným partnerem jsme spolu víc jak pět let a vše šlo zvolna přes sympatie, kamarádství...

no, to určitě... v tomhle směru jsem v podstatě vodepsaná...
pak jsem taky vodepsaná, že absolutně nemám kde koho potkat
a pak jsem taky vodepsaná, poněvač nějak extrémně už po mě ti chlapi nejdou...

vidím už to bledě komplet a snažím se s celou situací srovnat, i když je otázka jestli se s tím srovnat je vůbec možné...

jsem na tom stejně a nemůžu si pomoct, resp. teď třeba chlapi u kterejch se mi to rozleželo v hlavě, tzn. plácnu před 5ti lety mě nezaujali a teď si říkám že by to šlo, tak bohužel pozdě... nikdo na mě nečeká věčně, zas takový terno nejsem a už jsou zadaní, ale přeju jim to to je jasné...

todle bych právě chtěla zažít/zkusit... ale objekty už jsou dááááááááávno... mimo dimenze ...

ještě jsem chtěla napsat aby tady nedošlo k nedorozumění, že si plně uvědomuju , že za tohle nemůže NIKDO JINÝ než já SAMA, já si řídím svůj život a všecho co se mi stalo/nestalo jsem velkou měrou ovlivnila jen a jen JÁ

Taky to zazijes Já se sppíš bojím co bdue pak, až to skončí někdy.. muj prvni dlouhy vztah, uf nemyslet na to.

Reaguji na Malacek: Jsem na tom podobně, také čekám, že na prvním rande budu mít pocit, ne že to je ten pravý, to se nepozná. ALe musí mě zaujmout. Abych měla důvod a chuť an to druhé rande jít. A zatím teda se nic takového nekoná. Já jsem teda věkové napůl cesty mezi 30 - 40, rozvedená, s dítětem, ale že bych měla strach, že se už nezamiluju, to ještě flintu do žita neházím. I když spíš mám podvědomě strach se zamilovat, neb ten poslední si s mýma citama docela zahrál. Takže jsem určitě ostražitější.

Tak to se stát může. Ale fakt jsem vyvalila oči, když tady 19-leté kočky píšou, že mají strach se, že se nezamilují. Panebože, vždyť máte teprve to nejhezčí před sebou. To jsou názory jak nějaké x-leté (záměrně neupřesňuji, ať se nikoho nedotknu) babky.