Jak se vyrovnat se ztrátou domácího mazlíčka?

Holky, jsem tu zase....

V neděli to bude 5 týdnů, co se Míca zase ztratila....Šla ven a už nepřišla....

Myslíte, že je šance, že se ještě vrátí?? Už jsem ji hledala snad všude....

Nechci příspěvky typu: "tak ji nemáš pouštět ven..." atd....Chodí ven 3 roky a vždy se ten den vrátila, ale teď ne....

Reaguji na Klariska1241: My jsme měli vždycky kočičky venku a vždy se zatoulaly a vetsinou je zajelo auto...Ale třeba můj přítel měl kocourka 10 let a odešel jednou na tři měsíce a pak se vrátil....Já osobně bych tomu naději nedávala ..ale já už jsem ovlivněná tím,že nám žádná kočička ani kocourek nevydrželi déle než rok ..Ted na jaře se nám narodili tři kocourci a maminku zase zajelo auto..tak máme tyto tři krasavce a pokud se zase všichni ztratí,tak už žádná kočka..Jedině takové ty domácí chlupaté,které v živote nepustím ven....No Ale jestli je to jako kočička od přítele,tak se třeba vrátí..Pokud jsi ji nenašla zajetou na cestě,tak tomu dej ještě šanci..Ale jestli je to kočička tak nevím,spíš se toulají kocourci..

My jsme jednou sundavali kočku z desetimetrového komína, nejspíš ji tam zahnal nějaký pes a ona nevěděla jak dolů, náhodně si jí všimla sousedka a přišla se zeptet jestli není naše. Byla pryč tři dny , z toho asi všechny na komíně. Tím chcí říct, abys nekoukala jen do křoví, ale třeba i po výškách (stromech...)

Mamči kocour přišel zase v září po dvou dnech a měl nejspíš prokouslou zadní nožičku až ke kosti. Nejspíš ho chytil nějaký pes, nebo mohl být také v nějaké pasti

Je Tvá kočička kastrovaná ?

Také ji mohl chytit nějaký "aktivista" a dát do útulku.

Možností je spousta, každopádně kočka se o sebe umí postarat (něco ulovit) docela dlouho.

Tak ta moje na cestu nikdy nechodila a zajetá nikde není. Vždy chodila směrem k lesu....

Nemůžu se vyrovnat se ztrátou kocourka. Žijeme na vesnici a byli jsme všichni zvyklí, že zvířata umírají, umřela nám čtyřletá kočička, dvouletý kocourek, teď to byl roční kocourek a je to nějaké jiné. My jsme ho s tchyní velice milovaly. Když jsem jela domů, těšila jsem se prvně na něho. Když umíral, nespala jsem a chodila se na něho dívat, bylo to strašné. U veterináře jsme nebyly, jako ostatně nikdy předtím, tedy s kočkou (manžel tam s fenkou pořád chodí, ale kočka je asi něco míň). Za to mi vyčinily ženy asi už na dvou fórech a byla jsem ještě zdeptanější. Podle příznaků to byla nevyléčitelná nemoc, nejspíš FIP. Za čtyři dny příbuzní přivezli kotě, prý kocourka. No, ale nevstoupily jsme do stejné řeky. Nejen,že vypadá jinak, nakonec jsem ještě zjistila, že to je kočka! Nic proti příbuzným, jde to moc špatně poznat. Vlastně bych měla být ráda, kočičky nám déle vydržely, kocouři většinou v roce utekli nebo umřeli. Je mi té kočičky líto, taky bych ji chtěla tak milovat. Jednou jsme odchovávali dva měsíce kocourka a kočičku pro příbuzné. A já jsem přilnula právě k té kočičce a bylo to hrozné, když si je odváželi. Co bych tenkrát dala za malinkou kočičku.

Nezlob se na mě, ale to přeci není normální! Něco děláte špatně.

Nechápu, že někdo může nechat zvíře zbytečně dlouho umírat a trápit se!

A co je Ti po manželovi? Snad jsi svéprávná, dospělá a rozumná ženská, tak se zařídíš po svém.

S takovým přístupem si už raději další kočky nepořizuj

Omlouvám se za celou citaci, ale musím se vším jen souhlasit a pouze dodám, že doufám, že pisatelka nebude mít raději žádného živého tvora!

Opravdu jsem hodně závislá na manželovi, protože neřídím auto. Autobus nejezdí. Jediné řešení bylo pozvat doktora domů, už by asi nabídl jen uspávací injekci a těžko bych vysvětlovala, že potřebuju peníze. Vyčinilo mi za to asi padesát lidí, maminka taky. Prý jsem ho měla popadnout, nasednout do autobusu - ha, ha, vysvětlete to člověku z města. Ať už jsem se provinila jakkoliv, ztráta kocourka bolí a nepřestane. Už zase lituju, že jsem to psala, protože mi lidi nadávají dost drsně. A co děláme špatně - možná to bude nějaká infekce u sousedů.

Ano, a přesně o to šlo.

A Ty se divíš?! Neměla bys litovt toho, že Ti lidi nadávají, ale toho, že jsi zbytečně nechala zbytečně trápit zvíře.

Jak to tak čtu, tak rozhodně zanedbáváte veterinární péči. Očkujete, odčervujete...?

Tak to je velká chyba, pak to dopadne jako u Tebe.

Ty nemáš vlastní příjem? Nechápu, co je na tom k vysvětlování. V manželství jsou snad peníze společné. Pokud se musíš manžela doprošovat o každou korunu nebo se mu bojíš říci o peníze na veterináře, tak je ve vašem vztahu něco špatně!

Holka, nediv se, že Ti vynadalo tolik lidí, protože je to Tvá chyba. To se prostě omluvit nedá a to co říkáš jsou jen výmluvy, bohužel.

Jsi závislá na manželovi? Pochybuji, že Tě k tomu donutil, spíš Ti to tak vyhovuje...., ale to klidně ať, je to Tvá věc. Jenže nesmíš si pořizovat zvíře, když nejsi schopná se o něj v nouzi postarat. To je jen obyčejný fakt. No a jestli nemáš žádné vlatní peníze...neříkám moc, ale nějaké... tak je něco hodně divně.

Adka má pravdu v tom, že ta injekce by byla řešení, protože nejhorší je nechat zvíře umírat v bolestech.

Reaguji na vosmajda: Tak takových lituju nejvíc. Ženská, která se musí ve všem ptát na názor manžela i v této otázce...manžel má auto, autobus nejezdí...nic nejezdí v dnešní době ani taxíky ( který bych zaplatila alespoň v případě nemocného zvířete) to jsou jen výmluvy. Takhle se vymlouvají moji příbuzní proč někdy nezajedou oni: to je daleko, nemáme peníze, autobus nejezdí, auto to nevydrží, vlaky mají výluky...a za týden jsou ve městě a roztáčí prašule za kino, obchody, bary..just bych si koupila i to kolo pokud by si mě manžel tak nevážil, že by mě nikam nehodil ani když mi umírá kočka...

A dále k tématu...můj pejsek má rakovinu jsem z toho už tři dny úplně mimo a bojim se jak to dopadne. Má jít na operaci za tři týdny..:/ pejska mám 10 let a jestli odejde, tak se s tím budu dlouho těžce smiřovat

Reaguji na vosmajda: nechci moc spekulovat, ale zamyslela ses nad tím, že manžel nemusí mít rád ty kočky a třeba jim sám ubližuje? Nechci se v tomhle nějak dotknout, ale je to fakt divné, že mu je úplně jedno, když je ta kočka nemocná a už vám jich odešlo tolik..

Mně taky umřel kocourek na rakovinu. Bylo mu 10, byl to "nejlepší kocour na světě" a milovala jsem ho nade vše. Snažili jsme se, ale zachránit se nám ho nepovedlo. Už je to rok a půl a já jsem z toho pořád špatná - nemůžu se dívat na jeho fotky, nechala jsem si vytetovat jeho jméno. Z toho zoufalého hledání nějakého podobného kocourka máme teď doma asi 8 koček. A žádná už není jako on...

Reaguji na hrabosska:
Pro mě to taky byl nejlepší kocour, i když tu byl jen rok. On se naší kočce narodil, měli jsme ho odmalička. Mám to taky tak. Hned jsme si pořídili dalšího, ale vyklubala se z něho kočička. Chodím hladit jeho hrobeček a slibuju si, že ještě jednou v životě budu mít podobného kocoura, ne stejného, protože byl flekatý bílo-mourovatý a úplně stejného už asi neuvidím. Ale budu takového určitě ještě někdy hledat.