Být stále singl -cítíte se taky tak smutní?

já už si život bez pesana nedokážu představit - je to mé sluníčko, a až se třeba jednou usadím, chci domeček a svého vlastního taky

Já možná právě proto, že vidím sice vdané kamarádky nebo i zadané, ale stejně nejsou o nic víc šťastnější či spokojenější než jsem já, spíše naopak a mám kamarádku, která se rozvedla ve 23 letech a druhá ve 25, no a takhle mladá s dítětem už mi přijde trošku přítěž i v seznamování, proto na nic nespěchám a kdybych se zadala třeba i ve 30 - 35 stále ještě dalších cca 30-40 let budu mít snad hezkej partnerskej život a nebudu si myslet, že mi někdy něco uteklo.

Reaguji na Lucrezie:
Moc hezky jsi to napsala Taky doufám, že si to ve středním věku vynahradím

Ale no tak, být single má taky něco do sebe Člověk se může věnovat nějakému seberozvoji, může dělat věci, na které s partnerem nemá čas. Jen se nesmíš tou samotou nechat moc pohltit. Já jsem byla taky sama delší dobu, teď už mám měsíc přítele, ale single život mi nijak nevadil a dokázala jsem to myslím moc dobře využít

Já jsem s přítelem 4 roky a za nic bych to nevyměnila. Je to všechno o vzájemné dohodě. On má své koníčky, já mám své koníčky, nikdy jsme si nic nevyčítali. Bydlíme spolu od začátku, když chci s kamarádkou jet na víkend tak jedu, bez toho,aniž bych se musela bát co mi na to řekne. Věříme si jsme spolu denně a jsme i zároveň nejlepšími kamarády. Takže to je hlavně o tom, jaké zkušenosti máš s partnery. Holky, co měly vztah možná půl roku, vykřikují je lepší být sama, mít na sebe čas atd... ten čas máš i když jsi s partnerem. Neni nad to si večer lehnout do vyhřátého pelechu a mít se ke komu schoulit, s kým se smát, lehnout si do vany... dovádět při vaření... a jet na společnou dovolenou..

Jó to mi tááák chybí
Mě je dvacet a sem single asi 3 roky...prostě ne a ne na někoho normálního narazit

v 21 letech jsem ještě neměla žádný vztah, jsou chvíle kdy mi to je celkem jedno, ale pak zase začnou spolužačky ze základky na fb ukazovat fotky svých miminek, plánují svatby nebo když kámoška plánuje dovolenou se svým přítelem, tak mi to je líto a říkám si co dělám špatně...

Jsem sama skoro 7 let a fakt nic moc..náhodné známosti končí vždycky stejně, najednou, bez zjevného důvodu se přestanou ozývat...a nejhorší je, když Vám pak všichni říkají, jak jsi super, zábavná, milá, hodná a hezká a já nevím co, teď jsem, navíc (během pár měsíců) zhubla skoro 15kg a je mně to furt *** platný....a nejlepší je, že kdybych nějaký vztah měla, za půl roku Vám tu začnu brečet, jak je to hrozný....

Mám ty stejné myšlenky.. Jsem sama,vlastně nevím už ani jak dlouho,měla jsem nedávno nějakou známost,ale moc mě ten vztah nenaplňoval,tak jsem to ukončila. Sem tam,mám myšlenky ,že mi je do breku,ale vzápětí si řeknu,že mám čas alespon sama na sebe Kamarádky nemám,vlastně jen jednu,ale s tou nemohu být pořád. A co se týče randění? Ani nerandím,protože není s kým ... Ale asi začnu

Jo, miluju komunikaci beze slov. To jsem měla s minulým partnerem a musím říct, že je to bezva. Měl mě přečtenou dost dokonale a slova často nebyly potřeba. Bohužel ten vztah prostě nevyšel. Asi víc důvodů. Utekla jsem já. V srdci je dál a vím, že trochu brzdí další možná rande (i když jedno bude možná příští týden).

No, sex vidím jak chlap: vztah = pravidelný sex.

klídek, mě je 27.

hezký.

já měla první pořádnej vztah v jednadvaceti. Dočkáš se.

Mluvíš mi z duše

Jsem sama přes 1,5 roku, je mi 31 let a na kňourání kvůli chlapům nemám ani čas a ani chuť. Jsem hodně rozlítaná...práce, tenis, aerobik, kurzy... Nemám pocit, že mi díky tomu, když nemám chlapa a dítě, něco utíká. Neřeším, co budu vařit, hodím do sebe, co zrovna ulovím. Mám postel sama pro sebe. Vadí mi, když se na mě někdo v noci mačká a funí mi do ucha. Úžasných chlapů je málo a když si mě žádný nenajde, tak nenaje. Když najde, bude mi stačit vídat se tu a tam. Prostě chlap pro mě není nejdůležitější téma mýho života...

Já jsem taky dlooouho sama (poslední normální vztah byl před 3 roky), ale že bych z toho vysloveně smutnila, to určitě ne. Spíš jsem už na tu svojí samotu tak hrozně zvyklá, že si moc nedokážu představit, že se mi najednou do mýho života nabourá nějakej chlap a já se mu budu muset přizpůsobovat a nedejbože obětovat svůj čas. I když věřím tomu, že pokud bych se zamilovala, tak bych to dělala ještě ráda.
Jinak mám takhle aspon čas na koníčky, sport, kamarádky (těch dobrých, s kterými občas někam zajdu taky není tolik), na čtení. Nikdo mi nic nevyčítá, neptá se kde jsem byla, neříká mi co mám dělat.
Ale samozřejmě že mi to občas chybí, mít vedle sebe někoho, kdo by mě měl opravdu rád a o koho bych se mohla opřít, svěřit se mu... No nejvíc mi to asi vadí, když vidím kolem sebe samý vdavky a rodící se děti

taky jsem sama, sice s pár krátkodobýma známostma, ale jinak rok a to sem se dlouho vzpamatovávala ještě..ale i tak si přijdu smutná.
navíc mám docela časově náročnou práci a nevstřícný rodiče u kterých bydlím co se týče mého volného času a častého přespání jinde:/ takže u mě je to i bída někam chodit:/
a to je mi 23, tedy málo, ale i tak - moje spolužačky se vdávaj, maj děti, dlouhodobé vztahy a já furt nic:/ a nevím kde na někoho ani natrefit..