Nechat si svoje příjmení či přijmout manželovo?

No já se manžela moc neptala, jde tady přece o moje příjmení, ne ? Do toho, jak se budu či nebudu jmenovat já mám co mluvit zase jenom já . Manžel to tak bere taky, chvilku přemýšlel, že by si totiž vzal moje příjmení, ale nakonec si nechal své - a taky jsem mu do toho nemluvila, jednalo se o něj, tak to byla jeho věc.

To je pravda, jmenovat se třeba "Vítámvásová Skočdopolová", to by asi byl mazec ...

Jersika
no právě..sice to nemáme až tak hrozné, ale já bych tím, že bych si nechala i své příjmení to jeho zničila. je hezké takové zdrobnělé a to moje moc ne no..

JerseyA opravdu je to tak hrozné? Mně se ta naše kombinace prvně taky úplně nezdála a teď mi to připadá super a i ostatním se to líbí. Že prý to má šmrnc.

tak já to řeknu, jmenovala bych se: Iveta Kouřilová Cílečková což mně se osobně tedy nelíbí..už tak mne otravuje když musím vypisovat dotazníky a psát to příjmení..vezmu si ráda přítele jméno..přeci jen líbí se mi říct pan a paní....já nemám proč jinak lpět na svém příjmení..mám bráchu jako nositele jména

no tak já to mám vymyšlené tak, že si nechám své, a za něj (nebo před něj, nevím jak to úřady řasí) si dám přítelovo jméno bez -ová (je to totiž cizinec a jeho příjmení s -ová by znělo fakt blbě)...takže tím bude vyřešno i to, že se jednou budu jmenovat stejně jako moje děti, a ať budeme žít v jakékoliv zemi - v mé nebo v jeho, vždycky budu používat to příjmení, které je domácí - takže v ČR svoje a v Itálii přítelovo. Navíc tím vyřeším i spoustu problémů s přejmenováním se - uznání VŠ diplomů atd, které jsou na moje dívčí jméno, a v Itálii by mi je uznat nemuseli, kdybych měla v občance jenom přítelovo jméno. Podle mě, pokud někdo řeší takové dilema je toto řešení nejlepší

Moje dívčí jméno bylo hezké, ale poměrně dlouhé. Takže jsem tak napůl přemýšlela o tom zda změnit či ne, ale z mého pohledu připadalo pouze v úvahu jedno společné příjmení, nechtěla bych se jmenovat jinak než manžel.
No a když jsem skutečně manžela potkala a časem došlo na svatbu, tak to bylo jasné, jeho příjmení bylo krátké a ještě hezčí, takže nebylo co řešit.
Mělo i klad v tom, že jsem nezměnila iniciály, ale také zápor, protože začíná stejným písmenem a tak jsem se dlouho u podpisu po prvním písmenu zarazila, jakže se to vlastně chci podepsat. V tomhle vidím výhodu, když příjmení začíná jiným písmenem.
Zažili jsme také srandovní situaci na pohotovosti, kdy jsem ještě měla starou kartičku pojišťovny a sestřička volala manžela, aby šel za mnou podle mého dívčího příjmení....koukal na ní jak vyvoraná myš, že to není on a chudák sestřička se mu ještě omlouvala, i když neměla za co.
Což je mmch také dobrý důvod k tomu, aby se manželé jmenovali stejně...odpadne tím spousta nedorozumění.

S přítelem jsme spolu 5 let, o svatbě mluvíme jen tak z legrace, ale vždycky se pozastavim na tim zda si vzít jeho příjmení. Přítel má totiž velice hanlivé příjmení, všichni ho navíc komolí a smějí se mu. Mě osobně by to bylo nepříjmné a nedovedu si představit, až bychom měli děti, že by chudinky ze školy chodili s brekem, že se jim spolužáci smějou. Takže jsem si jen tak předběžně řekli, že si přítel vezme moje příjmení, už kvůli dětem....

Své příjmení nesnáším už od mala a kdybych si měla vzít přítele, jehož příjmení zbožňuju, vemu si jeho příjmení. Bez toho -ová bych zněla tak tvrdě a německy

Manželovo příjmení jsem si vzala a dokonce jsem se těšila...manža je cizinec, takže mám příjmení bez ová a úžasně krátké oproti mému původnímu příjmení, takže jsem nadšená....sice okolí si těžko zvyká, i v práci mě všichni pořád oslovují mým dívčím jménem, ale to už k tomu bohužel patří...

Když jsem se vdávala poprvé nechala jsem si svoje příjmení. Tenkrát bych to nikdy nahlas neřekla, ale zpětně vím, že to bylo z pocitu své jedinečnosti (negativně myšleno). Byla jsem ješitná a bála jsem se toho, že přejmenováním ztratím něco ze svého jáství ()
Když jsem se vdávala podruhé už jsem byla rozumově někde jinde a ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že CHCI manželovo příjmení, protože chci, aby nás lidi vnímali jako pár, který k sobě patří. Přestože mé dívčí příjmení mělo svou "historickou" hodnotu (šlechtického původu), v klidu jsem se ho vzdala a hrdě nosím manželovo. Kdybych si nechala to svoje, měla bych pocit určité nejednoty, ale takhle jsme parta s jednotným příjmením. Nekopeme za Nováka - Bartákovou, ale za tým Nováků (vymyšleno) a to se mi líbí.

U hanlivého příjmení bych se ale rozmýšlela a spíš uvažovala jako ty Evina1251 a tvůj přítel - společné, ale po ženě.

včera jsem se dověděla, že moje sousedka si vzala chlapa se stejným příjmením takže se nemusela přejmenovávat

když jsem začala chodit s přítelem, tak mi jeho příjmení přišlo strašně divný, ale teď po 7 letech mi už přijde normální Pokud se vezmeme, tak si vezmu jeho přijmení. Jak už se tu psalo, kvůli budoucím dětem i pocitu "týmu". Říct jmenuji se Procházková a můj muž je Novák - no nevím.
Ale pokud se jedná o fakt blbý přijmení, tak se mi líbí ta varianta, že si přejmenuje muž. Ikdyž většinou jsou chlapi dost ješitní a svého sebehoršího přijmení by se nevzdali

Reaguji na Jersika: Dobrý den,chtěla bych si nechat přijmení taky své i budoucího manžela.Chtěli bychom dítě a aby se jmenovalo pak po manželovi samozřejmě.První přijmení má být nejdříve moje,pak manželovo?Pokud víte,děkuji za odpověď.

Reaguji na Petarda: Je to obráceně: nejdřív manželovo, potom vlastní.