Zavinila jsem pokus o sebevraždu

Nemyslím si, že je to tvá vina. Maminka má asi problémů víc a možná to, cos jí řekla, bylo pro ni potvrzením toho, co si lidé s psych. problémy často myslí - mají sníženou sebeúctu, myslí si, že jsou neschopní a jejich život stojí za nic, že nemá vůbec cenu žít, třeba i to, že pokazí, na co sáhnou...teď už si troufám zacházet do přílišných spekulací, nevím, co tvá maminka prožívala, ale beru to z obecného pohledu na deprese, protože myslím, že deprese se sebevražednými pokusy jdou ruku v ruce.
Pokud s tebou maminka nechce mluvit, nemohla bys jí napsat? Napsat jí to, cos napsala tady - to,jak tě to mrzí, jaké pocity prožíváš a jaké myšlenky se ti honí hlavou, že se obviňuješ z toho, co se stalo. Napsat jí, že ji máš ráda.... Nešlo by to? Možná by to byl první krůček...

Labello, ale když jsi mamce řekla, že nestojí za nic, tak to muselo mít nějakou příčinu. Nevěřím, že by jsi jí to řekla jen tak...

Mamka je taková..... asi svým způsobem hrdá a tvrdohlavá. Jak ji znám, dopis by ani nečetla a roztrhala by ho. Ty tři týdny, co jsme spolu nemluvily jsem se, ještě před tou velkou hádkou, snažila s ní nějak nenuceně zapříst rozhovor, abychom se spolu zase bavily, ale ona se mnou mluvit vůbec nechtěla.

Předně, takovéto věci se neříkají nikomu, natož vlastním rodičům. I kdyby udělala cokoliv, taková slova si NIKDO nezaslouží.

Chápu, že ti teď musí být mizerně. Já si jen myslím, že v tom určitě nebylo jen tohle. Důvod k sebevraždě bývá spíš dlouhodobějšího charakteru a maminku něco velmi dlouho muselo trápit a mohlo to být víc problémů naráz, které neustála - a neznamená to, že vaše hádka byl důvod k sebevraždě. Navíc pokud je na tom s nervama opravdu špatně, tak člověk musí být opravdu opatrný na každé slovo, musíš s ní mít trpělivost.

Mamince bych se snažila svá slova odčinit a určitě jí říct, že jsi to tak nemyslela, a že jí miluješ a chceš, aby ti byla po boku jako maminka a abyste se navzájem podporovaly a byly tu pro sebe. Hlavně že ti na ní záleží a dokaž ji, že ji máš ráda. Co já bych dala za to mít svou maminku vedle sebe, tak si uvědom, jak by ti bylo bez ní a nikdy ji nenechej pochybovat o tom, že ji její vlastní dcera nemá ráda. Najděte si k sobě cestu, nikdy není pozdě na takové věci.

Teď s nikým možná mluvit nechce, ale časem bude muset. Hlavně potřebuje péči psychologů, i vám psychologové řeknou co a jak máte dělat, ale hlavně potřebuje pevnou oporu v celé rodině a už žádné výčitky.

Panebože.. Neumím si vůbec představit, že bychom se s dcerou někdy dostaly do něčeho takového. Když si představím těch nocí, kdy jsem k ní vstávala, té starosti, lásky co vůči ní cítím a zapření jakýchkoliv vlastních potřeb a problémů ve prospěch dítěte.. přece není možné, že se pak někde něco pokazí a dvě lidské bytosti, které už ani nemůžou mít užší vazbu - jedna vzešla z těla té druhé, se navzájem ničí.

Nechápu to, ale přeji Ti, aby se všechno spravilo

je to hrozný a chápu,že jsi z toho špatnáje mě líto,čím si procházíte.
Ovšem ty si vinu dávat nemůžeš,je to dospělá žena a nese odpovědnost sama za sebe i své činy a ještě by měla brát ohled na to,že tu má děti...myslím si,že to je dost sobecké od Tvé mamky,než cokoli udělat,vyříkat si vše,najít odbornou pomoc atd..si raději sáhnout na život,promiň,ale přijde mě to prostě zlé vůči rodině.

Pokud má nějakou poruchu a je na tom psych.špatně,tak pevně doufám,že ji(Vám všem) lékaři pomohou a brzy budete všichni v pořádku.Držím palce!!

Tak nějak tě chápu.Já sama se svými rodiči nevycházím,vlastně se prakticky nestýkáme,občas si vezmou na víkend moje děti,ale to je tak všechno.Na moji obranu nutno říct,že mám sestru i bratra a oba dva už nad nimi dávno zlomili hůl,nechtějí je vidět ani znát.Máma se k nám nikdy moc hezky nechovala.Vlastně její starost začínala a končila tím,že jsme měli co jíst a chodili jsme pěkně oblékaní.Nikdy žádné city,dětství docela tvrdé,dost nás bila.Jenže ona má dost silnou psychiku,dokonce natolik silnou,že když se sourozenci s ní rozešli ve zlém,každé své kamarádce nakecala,jak jí šííííleně neublížili a že ona si to přece nezaslouží,za to,jak se o nás starala.Vždycky byla velký snob a nejspíš i bude navždy.Co se týče vaší rodiny,těžko soudit,ale vinu mají asi všichni.Člověk by měl umět domluvit se s lidmi.Že má maminka takovou psychiku,to asi bude problém,teď záleží na tom,jestli jste to věděli nebo ne.Vinu nehledej u sebe,ale ve vás všech.Návštěva psychologa je nejspíš správné řešení,psychiatr to nevyřeší,ten tak akorát může napsat léky(antidepresiva),rozebere to s vámi psycholog.Hlavní je ale to,aby jste to chtěli řešit všichni.Přeji hodně štěstí a sil a ať se vám podaří najít společnou řeč.

Moc rad Ti v tomhle dát nemůžu, ale když jsem si přečetla Tvé předchozí příspěvky a jestli mamina snášela 20 let něco, co mi přijde neúnosné, asi toho na ní bylo celkově dost a zvolila tuhle nejsmutnější cestu - to cos jí řekla bych já z pusy nevypustila. Střádalo se to v ní a pak stačilo malé poňouknutí a už se ,,vezla,,
V každém případě psychiatra nezatracuj - on Tě ,,rozpovídá,,

Ona ta hádka s tebou asi byla poslední kapka, kdy svět tvojí mamince zčernal. Nevím, jak jste se k ní chovali všichni doma. Pokud přezíravě a brali jste ji jako vybavení bytu, mohla si opravdu připadat na světě totálně zbytečná, sebevědomí klesalo níž a níž a pak už stačilo opravdu trochu, aby si sáhla na život...
Myslím, že vinu na tom nesete asi všichni.
Každopádně teď nemá cenu nic násilně lámat přes koleno a rozhodně se nebát rozhovoru s psychologem. A co mu máš říct? To co cítíš...

Matka, která nechá mlátit své vlastní děti si taková slova zaslouží a nestojí vážně za nic.

Není to tvoje vina, tak si to nevyčítej, pokud s tebou nechce mluvit, tak ji nech, chápu, že k ní máš nějaké citové pouto, jako k matce, ale pokud vím z ostatních diskuzí, tak se jako matka nechová, takže výčitky stranou, to by měla mít ona ne ty.

Mně to je všechno tak líto
I když většinou ,,držela basu" s tátou, tak byly i světlé chvilky, kdy jsme si spolu povídaly o škole, cestou v autě jsme se pořád smály.... Taky si před časem zařídila dopolední úklidy, aby mi mohla na školu přispět a zaplatit sestře rovnátka... Vůbec nechápu, proč jsem jí to všechno říkala a byla na ní zlá.

Asi na tom máš svůj podíl viny, ale spíš to bylo jen takové dovršení... A nebo, nemohla to udělat natruc? Třeba je fakt nějak psychicky nemocná, protože zdravý člověk se nepokouší o sebevraždu z toho důvodu, že mu někdo něco takového řekne...

A kde je tohle psáno? Jsem nějak přehlédla asi. Čtu to znovu a pořád nevidím, asi jsem slepota.

snaha byla,matky odmítla--prostě je to moc těžké,ale opravdu si vinu nedávej.Zničíš se tím a to je blbost

to je fajn,ale raději se v tom takhle nepiplej,bylo tam dobré i zlé.....

asi si nikdo z nás neumí představit co všichni prožíváte....,jen si nedávej vinu,mamka si na život sáhla z vlastního přesvědčení a ne,že si ji k tomu donutila TY.Drž se

Mám kamaráda z dětsví,který si na život sáhl několikrát a ještě předtím citově vydíral a svaloval vinu na mne,já byla příčina atd..blbost,jelikož pomoc odmítal-hádal se,vyčítal atd.. a já se vydírat nenechám,tím chci říct,že opravdu vždy odpovědnost za tento čin nese ten,kdo si na život sáhne-pokud se nejedná o extrémní situace.