Strach z komunikace s cizími lidmi

Reaguji na Sigrid: Nemyslím si, že je dobrý nápad otrkávat se v práci. To je moc stresů najednou, učit se nové věci a k tomu se trápit sama se sebou.
Doporučila bych ti otrkat se někde při sportu. Asi nic vysloveně kolektivního, třeba takový basket nebo volejbal. Tam by jsi si asi moc o přihrávku neřekla. Co třeba přidat se k nějaké partičce na kolo? Nejlépe s chlapama. Pohybem se uvolníš a věř mi, chlapi neřeší nějaké společenské konvence a určitě oni začnou mluvit první.

Já to dřív mívala také, ale ne že bych měla hrůzu se někam objednat či podobně. spíš se někde na něco zeptat, někoho oslovit... Teď to nedělám běžně, ale není to takový problém jako dřív...

Reaguji na dipendenza:

Přesně tak, já pracuji na recepci a dřív jsem měla taky strach, že to nezvládnu a děsila jsem se, jak budu řešit konflikty apod.. Ze začátku jsem byla ve stresu, když na mě nějaký polák řval, že je pokoj drahý a chce slevu.. A teď si řeknu a co jako, vidím ho poprvé a naposledy a nebudu se nějakým pakem stresovat... (uvádím příklad). Prostě práce mi pomohla dost, takže ono to přijde samo, díky zkušenostem to časem vymizí...

Myslím, že ve tvém mladém věku to není nic neobvyklého, ne každý je suverén každým coulem. Určitě pomůže trénování, překonávání toho strachu, takže někam jít/zaklepat/zavolat. Zbytečně to neodkládat. Čím déle to člověk odkládá kvůli strachu, tím déle se nervuje. Takže při rozhodování zavolat hned nebo za hodinu, doporučuju ten telefon vzít do ruky hned a vyřídit to. Třeba si to i předem napsat, co budeš říkat, budeš pak jistější. Kdyby se k tomu přidaly další projevy, které by komplikovaly život, může se jednat třeba o sociální fóbii, pak je na místě vyhledat psychologa nebo spíš psychiatra. Ale to u tebe, zdá se mi, nehrozí

To jsem ráda, že nejsem sama. Nedávno jsem hledala rýži, nakonec jsem šla do mnohem vzdálenějšího obchodu, protože tam jsem přesně věděla, kde je.

Můj největší strach byl překonán asi v 15ti letech, kdy jsem neznala PIN na mobil, takže jsem si mobil zablokovala a jako na potvo*u jsem neznala ani PUK. Prosila jsem snad všechny z rodiny, aby operátorovi místo mě zavolali, ale odpákovali mě s tím, že se mám naučit samostatnosti. Řvala jsem , prosila na kolenou, ale nic nepomohlo, tak jsem se po vééélmi dlouhé době rozhodla tam zavolat. Napsala jsem si na papír co řeknu a jen co se někdo ozval, tak jsem to na něj vychrlila a postupně, když se mě ptal na otázky, tak jsem se uklidnila. Největší strach byl překonán a teď nemám vyloženě strach jen občas knedlík v hrdle. Ale teda vždycky jsem měla strach jen z telefonátů než z osobního kontaktu.

Jak už tu někdo psal, chce to cvik, když jsem v cizím obchodě a nevím kde co mají a danou věc hledám dýl jak pět minut, tak se prostě seberu a jdu za nejbližší prodavačkou, jsou tam od toho a hlavně je jim vážně ukradený, že si jdete pro tvaroh a jak u toho vypadáte, a mě to ušetří dalších deset minut hledání. Co se práce týče, tak to stejné, když tu práci chci, musím tam nakráčet plná sebevědomí, zakřiknutou kuňku nikdo nechce. Dělala jsem s lidmi dva roky a naučilo mě to hrozně moc, hlavně co se právě tohoto jednání týče, nebýt toho, tak mám možná stejný problém jako zakladatelka dodnes

O co si neřekneš to nemáš takže asi takhle. Ti lidé jsou od toho aby ti pomohli, odpověděli apod. takže můžeš v klidu zavolat. Po telefonu tě nikdo nevidí, tak to zkoušej u volání a pak třeba sebereš i tu odvahu, ale tohle je neštěstí. Nemám ráda lidi, kteří se bojí a musim se ptát třeba za ně ( to se taky stalo) Kdo to nedokáže to má v životě složitější, protože přichází o možnosti.

Ahoj, přesně vím, o čem mluvíš, já měla v 17 to samé. Objednávka k lékaři, nebo ke kadeřnici? Noční můra pak jsem ale potřebovala nějaký penízky, tak jsem si našla brigádu u mamky mého ex přítele. Dělala jsem telefonickou asistentku, takže jsem musela obvolat seznam lidí, které mi paní dala a objednat je na schůzku. A že jich nebylo málo ta klepavka, když jsem měla zavolat prvnímu člověku byla neuvěřitelná . Naštěstí to byl příjemný pán, takže to proběhlo v klidu. Asi prvních 5 lidí bylo pro mě nejhorších, pak už to jakž takž šlo. Ale že se mezi nimi našli i lidé, kteří mě slušně poslali do pr****. To jsem z toho potom taky byla vypsychlá . Sice jsem to dělala jen chvíli, ale hodně mi to dalo, teď už s telefonickými objednávkami nemám problém, možná mi jen pořád trochu vadí to objednávání se k lékaři. Ale jinak pohoda najdi si něco takového jako brigádu a uvidíš, že to překonáš

Měla jsem úplně stejný problém. Paradoxně mi v tomto nejvíce pomohla VŠ, kde jsem se musela naučit říct, co chci, jinak by mi tam všichni ******* na hlavu... Neříkám, že jsem nyní nějaký vzor sebevědomosti, ale už jsem se naučila vzít v klidu telefon (aniž bych si půl hodiny předem plná stresu připravovala, co řeknu, a ve finále se stejně zakoktala a udělala ze sebe úplného tupce Takže jak píší holky výše - trénink, trénink, trénink a ono to půjde

mám úplně to stejný, strašně mi to vadí, stresuju se z toho denně, nejradši jsem zalezlá doma kde nemusim nic vyřizovat, někoho se na něco vyptávat atd. Je mi 18

Hojky.. jsem na tom Úplně stejně proto jsem se rozhodla, že s tím něco udělám a našla jsem si práci kde musím komunikovat s klientama a třeba jim i volat. Fakt mě zajímá jak to dopadne a jestli se nesložím. Ta práce mě baví tak doporučuju Vám najít si něco co Vás fakt BAVÍ a věnovat se tomu přes všechny Vaše stydlivosti a bloky

Reaguji na RonieC:
fakt tě to baví, i když nesnášiš komunikaci? jinak jdeš na to dobře, prý to nejlepší jak se zbavit strachu z něčeho - vyhledávat právě takové situace...

Ahoj, takhle to přesně cítím já..Trpím tím už snad tak 5 let.Vůbec nevím jak se toho zbavit?Když se mám jít někam objednat...radši nejdu nikam pač vím, že bych tam přišla a začala koktat a před těmi lidmi co by seděli v té čekárně bych nejspíš utekla.Když si hledám práci, tak jen přes internet...Nebyla bych schopná někam vlézt a zeptat se..

Reaguji na Kathlyn: Jj.. sice to bylo ze začátku dost těžký, ale šlo to.

Ahojky, nejsem na tom sice tak špatně jak píšeš, že bych seděla a dvě hodiny se uklidňovala, než někomu zavolám, ale vždycky z toho mám předtím strach. Stydím se mluvit s cizíma lidma, protože se bojim, že se ztrapnim, když něco řeknu a oni mě pak odsoudí. Taky jsem si vždycky říkala, že mi pomůže trénink, třeba se v obchodě pokaždé na něco zeptat, jenomže k tomu nikdy nedošlo, protože jsem si pokaždé řekla, že vlastně nemusím, není to nutný, tak proč bych to dělala. Myslím, že tady pomůže násilím se dostat do prostředí, které je plné cizích lidí a odkud už není možnost úniku, takže se musím na určitou dobu naučit se s tím nějak popasovat. Říká se tomu expoziční terapie a fakt to funguje! V mládí jsem byla strašně stydlivá a rodiče mě přihlásili na tábor, kam jsem jela úplně sama. Když jsem se odtamtud, byla jsem v komunikaci s lidmi smělejší a tolik jsem se nebála. Letos pojedu na dva měsíce do Německa pracovat jako aupair do rodiny, kterou jsem v životě neviděla a hrozně se těšim, že se zlepšim v cizím jazyce a otrkám se v cizím prostředí. Co mi taky zbývá?