Dobrý večer. Odmala jsem byla taková spíš nespolečenská, ale měla jsem potřebu se kamarádit, nevadila mi přítomnost jiných. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že nemám nic, než aktuální kolegy nebo spolužáky. A přítele. Nebo spíš, že s nikým jiným nekomunikuji. Když to nazvu správným slovem, prostě mě obtěžuje, když se mnou někdo chce komunikovat.
Hrozně ráda jsem sama, když potkám nějakoho známého, spíš mě to jen znervózní, místo abych si nadšeně pokecala jako ostatní.
Nechápu se.....Projevuje se to nejen v reálu, že utíkám od někoho, koho potkám na ulici, nebo jdu schválně jinudy, ale také od té doby co existuje ten slavný facebook xD. Zatímco prostě vím, že moje kamarádky ( říkám jim tak, ale vidím je 1x za půl roku,píšeme si maily), tam chatujou a chatujou, já tam naházím do ignoru všechny, kdo by mi mohli napsat, akorát přítele snesu.
Z toho také plyne, že nezdravě visím na příteli, že nemám žádný svůj život.
Mě samotné je tak dobře. Když mám nějaký problém, těch několik přátel,které vídám málo, tu pro mě jsou, a když mají problém oni, tak já pro ně také. Ale dělá mi to problémy, právě s přítelem, a také mezi lidmi ve škole, v práci, nedělám prostě dobrý dojem, že si hledím jen svého.
Měnily byste se kvůli tomu ? Jde to vůbec ? Já prostě nemám zájem o lidi, ovšem bojím se, že mi to v budoucnu může akorát uškodit...děkuji za názory