Boj s pláčem

Ahoj holky, taky se mi to hodně často stávalo a pak mi mamka poradila jeden trik, i když takový celkem kuriozní - když to na vás jde, zkuste stáhnout půlky k sobě, prostě zcvaknout zadek. Mozek jak se začne soustředit na jinou svalovou činnost, zapomene na to, že chtěl původně brečet.

Tak to zaručeně zkusím!

Co tu čtu, tak popisujete víceméně pláč za vypjatých situací. Já mám, holky, ale problém, že mě stavy na pláč berou několikrát do týdne a to upozorňuju, že nejsem depresivní ani nejsem nijak zakřiknutá. Považuji se za silnou osobnost, ale spoustu věcí mě dojímá a hned to jde přes pláč, např. hádka s přítelem, loučení s přítelem, svatby, narození dětí, něčí obrovské štěstí, něčí utrpení.. to je strašné.. brečím snad u každého filmu.. myslíte, že to může mít něco společného s nějakou nemocí? Nebo jsem prostě jen psychicky labilnější? Já už si připadám jako magor a lidi kolem mě to nechápou.

Yanika
Tak to taky mívám, z filmů a tak. Ale jestli jsi třeba extrémně přecitlivělá, nemůže to mít na svědomí již výše zmiňovaná antikoncepce? Já jsem na sobě vypozorovala, že mám opravdu několik pravidelných fázích. Třeba těsně u konce mám takové chmury, nazačátku zase abnormální pocity štěstí
Ze začátku, když jsem ji začala brat, tak jsem byla teda hrozně přecitlivělá

Teda holky, to jsem ráda, že nejsem sama plačkou.To že brečím štěstím, při vystoupení dětí na besídce, u filmu atd, tak to mi nevadí, ale v práci? No to jsem vždycky na sebe naštvaná.Stahování půlek zkusím, jestli to pomůže ,stane se ze mě konečně to co chci,co na srdci to na jazyku.Zatím slzy byly silnější než jazyk.Včera mi kolega vyprávěl, že se už jedna holčina na mém místě zhroutila.Ptala jsem se jak vypadá člověk který se zhroutí, tak mi řek ať si vezmu zrcátko a kouknu se na sebe.Začali jsme se oba smát a moc mi to pomohlo.No co vám budu povídat, nos jak bambule, oči jak ropucha a rudá jak rajče.Fakt krasavice.Já jsem tak pitomá, dneska jsem zas bulela, ale jen chvilku.Včera se mi chtělo snad pořád.Zkusím to řešit bylinkovým čajem na nervy.Vím že je to prostě období, možná mi chybí sluníčko.

MilunaM
Nech průchod emocím a vůbec se za to nestyď, někdo to na venek neukáže, žere ho to uvnitř a má z toho tak žaludeční vředy

MilunaM
Ano ano, stáhneme půlky, napočítáme si do desíti, zanadáváme si a budeme statečné. A nakonec založíme téma "Nic mě nedohání k pláči"

Ono je omnoho zdravější vybrečet se, když se chce brečet, jako to zadržovat v sobě. Prostě nechat emocem průchod, protože z potláčených emocí jsou pak pouze nemoci (a dokonce se to i rýmuje Není to moc komfortní -brečet v práci - vím, o čem mluvím. Ale když se nahromadí stres, tak proč ne, vždycky lepší, jako dusit to v sobě.

Když to na mne jde , tak zařvu ( buď nahlas nebo jenom v představách ) : "Tohle ku*va snad ani není možný !! " Pomáhá ...

Já většinou brečím v situacích, kdy nikdo jiný absolutně nechápe proč. Např. mi nedávno došla nafta a musela jsem volat pomoc. Stála jsem na parkovišti, pomoc na cestě, prostě žádný problém. ALE já jsem měla nutkání brečet a pár slz mi i ukáplo. Nechápu proč, kde se to ve mě bere, tenhle pláč pro nic...Často mi pomáhá dívat se do stropu, tak se slzy neuvolní a neukápnou, ale stejně je to znát na hlase :-/.
Jinak jsem sebevědomá, všude je mě plno, nemám problém s komunikací, ale někdy mám takovéhle nevysvětlitelné stavy .

Natalie04
To máš určitě pravdu, ale někdy je to právě nepříjemné hlavně, protože chce člověk vypadat silně, že má kuráž a nenechá do sebe rýpat a pak to dost dobře nejde s očima zalitýma slzama

Tohle moc dobře znám díky své bývalé práci kde na mě zákazníci řvali denodenně na mě působí v případě, že na mě řve někdo cizí - usmívat se, být arogantní a v mysli si toho druhého nějak zesměšnit, najít komplex co asi sám ze sebe má, že si to musí vybíjet na mě...ten zadek by mohl fungovat, já vždycky zatínala pěst a představovala si u toho jak dotyčnému třeba jednu vypálím ) jen to chce fakt trénink u blízkého člověka se ale rozbulím nebo k tomu aspoň nemám daleko, tam nevím co dělat..a pokud to na mě jde protože si za něco můžu sama, něco jsem pokazila, tak se buď zavřu někam do koupelny a pořádně se vyřvu nebo se začnu smát, když se směju, i bezdůvodně, tak prostě nějak nemůžu plakat a vidím to lehčeji

TaK jsem dneska měla naplánováno stahování půlek a ani to nebylo potřeba, dnaska bez SLZ-HURÁÁÁ.
Buď jste mi pomohly vy internetové kámošky, nebo je to pátkem.

To určitě ne, antikoncepci neberu už víc jak rok.

Půlky jsem zkoušela, pomohlo mi to od pláče ale v krku byl stejně knedlík a já nebyla schopna mluvit /

Holky, pojďte otevřít zase tohle téma. Mám stejný problém. Rozbrečím se při nějaké vypjaté situaci. Zákazník má problém - nemusí to být ani problém, ale požaduje změnu něčeho a já už cítím, že by mohl přijít právě ten problém, tak na mě přichází tenhle hrozný stav. Nebo naopak, když mi někdo lichotí, jak jsem šikovná, nebo mi chce někdo s něčím pomoct. To je hrozný, chce se mi brečet. Nalejou se mi oči a pak nakonec spustím. Copak s tím jde takhle žít? Lidi si musí o mě myslet, že jsem blázen... Ha neberu, deprese nemám. Jen občas tyto úzkoslivé stavy na veřejnosti

Reaguji na kybaluky: to znám, také se mi to stává, ale snažím se to držet a nebulet a když se mi někdo omlouvá, nebo uklidňuje, tak je to ještě horší také to mám, když mi třeba někdo křivdí, nebo DO MĚ NEUSTÁLE REJE a není k zastavení (a to je za poslední dobu fakt často), nebo prostě jen tak na mě padne smutek a už se to valí