Nevolnosti psychického původu?

ok jdu tam až 26.4. tak pak napíšu

Jo jinak mi zatim pomáhá hypnox je to přírodní, volně prodejný dám si ho, když už fakt nemůžu. A účinkuje po několik hodin, takže s timhle to zatim nějak zvládám.

Přesně holky..já taky nemám ráda fronty v obchodácích..hned přemýšlim,co kdyby mi bylo špatně a tak...když nejsem doma jsem ve škole neo u přítele,co kdybych náhodou zvracela a kdyby mě ještě tak někdo viděl. atd atd... Jinak k té střevní chřipce..tu jsem měla před měsícem..to jsem myslela že se zbláznim.....Uplně nesnáším dopravní prostředky..lidi nalepený na sobě a všichni kolem mě..nemůžu si vystoupim kdy chci,kdyby mi něco náhodou bylo. Ale bohužel s nimi musím jezdit často. taky mě budí pocit na zvracení...najednou mi začne být horko a ten divnej pocit.. hrozný... Taky mě to hrozně omezuje.

Já jsem asi půl roku po rozchodu (v 16ti letech) skoro každou noc zvracela. Prostě jsem tak moc brečela až se mi udělalo zle od žaludku a zvracela jsem.. Ale bohužel nevím, co ti takto poradit..

Já jsem měla asi něco podobného jako Ty ... byla jsem na gastru a to dvakrát ..když jsem byla menší a pak i když jsem byla starší ... nic mi však nenašli ...často jsem zvracela,měla jsem bolesti žaludku ....až pak mě jednou moje obvodní doporučila k doktorovi,který dělá nějaký speciální ultrazvuk a tím mi zjistil,že mám zánět žaludku ..proto to zvracení a pocity na zvracení .....a musím dodat,že při každém stresu,ať už ve škole,nebo kdekoli jinde mě to bolelo víc a víc ...dostala jsem prášky a musím zaklepat,od té doby se držím ... ale když jsem v nějaké choulostivé situace,odnese to nejvíc právě břicho :-/

Ahoj holky, když tak čtu co píšete, tak mi připadá, jako bych to psala já. Mám ty samé problémy, od mala strašnou fobii ze zvracení. Když slyším slovo střevní chřipka, tak mám husí kůži. Posledních pár let trpím nevysvětlitelnými nevolnostmi jako vy, začalo to když jsme třeba někam jezdili se školou, já celou noc lítala na záchod a klepala se jak ratlík a strašně se bála, že budu i zvracet. Vždycky jsem se už bála, že bude večer, všichni usnou a mě bude zase strašně zle, a tím jsem si to vlastně přivolala. Nakonec jsem přestala kamkoliv jezdit. Jenomže mě to doprovází i ve škole, najednou začnu přemýšlet nad tím, že by se mi mohlo udělat špatně, začne se mi chtít zvracet a už mám sra*ku. Jenže když nad tím přemýšlím už i ráno než jdu do školy, tak se mi udělá tak špatně a sedím na záchodě, že do té školy ani nedojdu. Poslední dobou se snažím uklidnit, jenomže to mám v té hlavě asi tak zakořenělé, že ani na to nemusím myslet, jsem úplně v klidu, žádný stres, ale stejně se mi udělá zle. A já to buďto musím překonat, nebo zůstanu doma.
Další kapitola je jít s přítelem třeba do obchodu nebo mezi lidi dál od domova. Nebo jak píšete, stojím v Albertu ve frontě a mám pocit, že snad omdlím a kolikrát tam ty věci musím nechat a jít se vydýchat na vzduch, než se mi bude chtít zvracet. Nesnášim spousty lidí, ale to asi souvisí spíše s mojí klaustrofobií. Prostě přesně vím, co cítíte, ale nevím co s tím dělat ( někdy pomůžou prášky na uklidnění, ale to nikdo z nás nechce jíst celý život) moje maminka říká, že je to jen v mé hlavě, ale já se s tím nedokážu vyrovnat a uklidnit se.
Držím vám palce, je to jen v našich mozcích, tak to musíme zkoušet překonat

Jestli vám to pomůže, tak strach ze zvracení není známka slabosti, ale regulérní fobie, navíc jedna z nejrozšířenějších. Vygooglujte si "emetophobia" a uvidíte samy, existují i specializované stránky a diskuzáky, kam chodí tisíce lidí se stejným problémem.
Somatizace psychických problémů je taky běžná, a hodně lidí trpí právě nevolnostmi, průjmy apod., je to dané tím, jak jsme uvnitř uspořádaní.

Jak tak čtu vaše příběhy, tipla bych si, že většinou půjde o nějaký druh úzkostné nebo panické poruchy. Doporučila bych psychiatra, začít brát léky a současně chodit na terapii (neznamená to, že budete brát léky do smrti, toho se nebojte). A taky bych doporučila moc to neodkládat, protože čas letí, najednou vám bude třeba 35 a zjistíte, že nejlepší léta jsou v h***u a vy jste nikde nebyly a nic jste neprožily, protože jste žily ve strachu. Není to pak moc hezký probuzení.

Čauky, když jsem si celou vaši diskuzi četla musela jsem se přidat...Čím trpíte vy tak i já... je to dost nepříjemné, a hlavně každodenní. Nedá se stím normálně žit... ja stim trpim zatím jen rok ale přestava me to bavit. Za celý rok jsem si neužila žádné pořádné zábavy, ničeho... antikoncepci vysadila, kouřit přestala...a také přišla o přitele.Minulý víkend jsem jela do Olimpie že to snad zvládnu celou cestu jsem na to myslela došla jsem dovnitř a musela hned odejit zpet do auta sedět a čekat na kamaradku nez si nakoupi ,uz to nechci. Myslím že jediné co nám pomůže bude ten psychiatr a nejaké prášky. Protože ja jsem zatím studentka ale i tak kvůli tomuto nebudu připuštená k závěrečkám. V takovém stavu si asi ani nedokážu představit normálně fungovat v práci.. veškeré vyšetření mám za sebou a vše v pořádku takze to musi byt psychického původu.. Doufám že se z teho všechny dobře dostaneme ! Musí to být pro všechny z nás dost otravný...

tak píšu jak jsem slíbila, byla jsem u psycholožky a budu chodit na terapie, kde mě bude učit nějaké cvičení na zvládání tohoto strachu. Uvidím jak to bude pomáhat, ale jinak je to všechno co mi k tomu řekla.

tak potom napiš.

Přesně takovými problémy, jaké tady popisujete, jsem dlouho dobu trpěla také. Jsem člověk, který většinou radši nic neřeší - prostě jsem měla strach, že by mě doktoři akorát označili za blázna, řekli mi, že mám svoje vlastní komplexy, a tím by to haslo. Pomohla mi však úplně jiná věc.
Nejedná se o žádnou medicínu, nějaký zázračný přípravek ani nic podobného. Bude to znít nejspíš tak trochu "duchovně", ale doopravdy mi věřte, že takhle se na to dívat nesmí. Jednoho dne mi prostě taťka přinesl film jménem Tajemství - zároveň existuje i stejnojmenná kniha, kterou rovněž vřele doporučuju. Film je spíše dokumentárního rázu, nabízí pohled na život z úplně jiného úhlu, ukazují se tam dlouholeté studie a zkušenosti ze života mnoha lidí, kteří právě to "tajemství" ve svém životě praktikují a kteří se mohou chlubit neobyčejnými výsledky. Zaručuju vám, že po jeho shlédnutí se začnete na všechno dívat úplně jinak. A "nevolnosti" prostě s trochou vůle doopravdy zmizí.

Ahoj holky.. Naštěstí (nic ve zlém) se s Vámi nepodělím o stejné zkušenosti, jen mě v úvodním příspěvku zarazilo:

Jestli by ti toto pomohlo, tak to určitě vyzkoušej! Nebudeš blázen, běžně ve světě spoustu lidí užívá antidepresiva, do kterých by to člověk ani neřekl... Já studovala poměrně náročnou školu a spoustu holek tam bralo antidepresiva, aby tu školu byly schopny nějakým způsobem zvládnout a nikdy bych si to s nimi ani nespojila...

Nevím, jak dlouho s přítelem jste, ale jestli je ti to nepříjemné, nemusíš mu to hned říkat... Ale třeba časem.
Být tebou, tak jestli ti něco může pomoct a bude to toto, tak to určitě stojí za zkoušku, nemyslíš?
Nejedná se o celoživotní terapii a závislost jako taková (např. jako je třeba abstinenční příznak u narkomanů nebo alkoholiků se u tebe nedostaví, to se neboj). Je tam delší nástup účinku-2-4 týdny, takže vytrvat tuto dobu, abys něco poznala a důležité pak je ze dne na den to nevysadit.. Je třeba vysazovat postupně a nejlépe s dohledem lékaře.