Strach z krve

Mám to podobně když jsme se dívali na porod tak jsem omdlela a když mluvíme třeba o vykrvácení a podobných situacích motá se mi hlava a možná mám i vsugerované že omdlím. Bohužel se o takových věcech učíme často.Nejhorší na tom je že mě to zajímá

Popisuješ to naprosto přesně, také jsme se dívali na porod a já se složila. Nejhorší je, že mi třeba tohle vadí jen na videu - bydlím na takové menší farmě a musela jsem třeba pomáhat u porodu ovcí - a úplně v pohodě.

no a nebo když někdo řekne že je mu blbě tak se mi udělá úplně stejně blbě jako jemu. Myslím že kdybych měla udělat někomu první pomoc při nehodě tak se složím ještě víc než on (

Také se necítím příjemně, když vidím větší množství krve, ale pokud to není naživo ale jen v tv, tak mi to nevá.

Joo....také to mám tak.

Já když vidím krev v telce tak mi to vadí a cítím, jak se mi podlamují kolena- ale přesto se na to poočku dívám prostě si nemůžu pomoct...ale horší to je, když se někdo o tom baví, tak mi to není příjemné a cítím se nejistě
Já jsem ráda, pokud je krev v těle pěkně schovaná a plní svou funkci, než abych se na ni měla dívat

Holky, neblázněte. Psychiatr dává léky lidem nemocným, těm, kteří trpí třeba panickou úzkostí může předepsat na zvládnutí konkrétní situace třeba Neurol nebo Lexaurin, ale tohle je něco jiného, je to strach z krve a přeci nechcete brát na takové situaci oblbováky. Vím, že je to určitě svým způsobem omezující, ale není to nemoc, která by se musela léčit nějakými léky. Asi by pomohlo spíš pracovat na tom nebo se takovým situacím vyhýbat, ale psychiatr ne-e.

Jsem na tom úplně stejně, stačí vidět injekci a je mi špatně nebo když se mluví o nějaký nomoci začnou mě brnět nohy. Ale nikdy jsem nepřemejělela o tom jít s tím k psychiatrovi, když se o tom začne mluvit snažím se to nějak vydžet nebo odejdu pryč.

ahoj, já z krve omdlévala. stačila kapka a já šla k zemi, ale vysnila jsem si povolání sestry. No na zdrávce jsem párkrát omdlela a pak to šlo. Zvykla jsem si.

Hele, já to měla, když jsem byla menší a strašně mi to otravovalo život. Dokonce jsem měla zakázané sledovat veškerý tel. zprávy, kdyby tam byly náhodou špatný záběry a jednou se složila, když jsem se o Silvestru dívala na zábavný pořad s "vyoperováním slepého střeva". Stačilo fakt málo a už to na mě šlo. Odnaučila jsem se to sama, během pár měsíců se tahle fóbie dá zvládnout. Zjistila jsem, že všechno je v HLAVĚ → a co je v hlavě, to se dá odstranit.

Stačilo mi i vyprávění - ani to nemuselo být vyloženě o krvi, třeba jsem někde slyšela, jak někoho postihl infarkt a najednou mi začalo strašně bušit srdce, brnět nohy a vsugerovávala jsem si, že by mě třeba taky mohl postihnout a všechny jeho příznaky jsem si sama podvědomím vytvářela tak, že mi bylo vážně zle. A pak stačila jediná věc - třeba do mně někdo vrazil, někdo mě oslovil, zazvonil mi telefon apod. - cokoli, co odvedlo mou pozornost a když jsem na to přestala myslet, najednou bylo líp. Takhle jsem to začala praktikovat vždy, když se mi začalo dělat špatně. A co se týče krve samotné - nějak se mi podařilo natlouct do hlavy, že je to tekutina, která mi koluje v těle a díky které můžu žít a že to vlastně není vůbec nic špatnýho a najednou mi, světe div se, nevadí. Snad ti to alespoň trochu pomohlo a hlavně motivovalo, fakt to není nic tak šílenýho, se s tím vypořádat, když se chce.

Také se mi dělá špatně z krve, vadí mi, když se o tom mluví - dělá se mi zle.. Když mám jít na odběr krve, tak se hroutím už týden dopředu, protože vím jak to dopadne, vždycky omdlím .. Ještě kdysi na střední jsme byli se třídou na nějakém filmu o drogách, v jedné části tam bylo krve hodně a mě se chtělo až brečet, jak hrozně se mi udělalo.. Tuhle jsem byla na prohlídce s králíkem a veterinář mi řekl, že mu dá injekci - ani jí ještě nevyndal a už jsem kolabovala ..

Reaguji na eve.: Ahojky, tohle mě zajímá. Taky jsem chtěla byt zdrav. sestra, či pečovatelka, ale kvůli panickému strachu krve, omdlévání atd jsem zvolila jiné studium.
Jak to bylo u tebe? Vážně se na to dá zvyknout? Mně se to moc nezdá, já chodila darovat krev s tím, že si zvyknu a ejhle, mám pocit, že se mi ty stavy spíše zhoršují. Čím víc odběrů mám za sebou tím hůř mi je Ikdyž je pravda, že jeden jediný jsem zvládla v pohodě a hned jsem mohla odejít jinak tam ležím ještě tak cca 45min Mně stačí ikdyž se píchnu do prstu a vyteče kapka krve o velikosti špendlíkové hlavičky. Mám pocit, že na tohle si nikdy nenavyknu a moc mě mrzí, že kvůli tomu, nemůžu dělat taktéž své vysněné povolání - Zdrav. sestra

Reaguji na izabel2011: Jo přesně a nebo mi taky dělá blbě když je třeba nějaký film a nějaká skupinka mlátí jednoho bezmocného člověka nebo bezdomovce a tak. Strašně mi to vadí protože se nemůžu dívat skoro na nic ( ale tak snad to bude časem lepší jinak nevim protože ty filmy jsou drastičtější a drastičtejší :/

Úplně koukám, že v tom nejsem sama. Mám také takové stavy, je mi zle a na omdlení, jen jak něco takového vidím v televizi nebo se o tom jen někdo baví. A nedejbože, kdybych měla jít na krev. Nebyla jsem na ní tak 10 let, přitom bych měla, mám oslabenou imunitu,co chvíli opary na rtech, takže jsem moooc "krásná", ale ani to mě nedonutí jít na odběry. Při odběrech omdlívám a jednou se mi dokonce zdál sen, jela jsem v sanitce, která strašně hlasitě houkala. No fuj! Mám to živě v paměti a to je příhoda stará aspoň tak 15 let.
Můžete mi poradit jak to řešit? Já si myslím, že by možná pomohl psycholog, že je to nějaký blok.? Nepomáhá mi myslet na něco jiného, jakože bych odvrátila myšlenky. To neumím.

Reaguji na _Hanka:
Navíc fobii musíš překonat, třeba s pomocí psychoterapeuta, prášky to nevyléčí. ( mám agorafobii, klaustrofobii a fobii z výšek ).
Na tu agora bych AD brát mohla, jelikož se mi spojuje s panikou, ale ne, řeším to radši u psycholožky a celkem se mi daří.
Jinak víš, jak ti je třeba první tři týdny při braní AD špatně? Víš, jaké tam jsou vedlejší účinky? ( např. velmi časté - sexuální nechut, časté - nárust tělesné hmotnosti, ospalost, pocení, méně časté třeba halucinace atd...) Pokud není vážný důvod ( deprese, obsedantně-kompulzivní porucha, panická porucha, agorafobie, sociální úzkostná porucha, generalizovaná úzkostná porucha, posttraumatická porucha...) tak nač jej brát? Vidíš, že to všechno jsou nemoci, které omezují člověka na životě, tebe toto neomezuje až tak. Dále, když antidepresiva vysazuješ musíš pomalu a snižovat dávky. Tvůj problém na AD není.