arrow
profile_image
Anetka26
od 26. 8. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Reaguji na Nympha:

Tak já cítím, vlastně i vím, že má raději mě, než bráchu. Já 22, brácha 10. Je to způsobené tím, že s mamkou (41) jsme nejlepší kamarádky, nikdy jsme se nepohádaly, říkáme si obě dvě vše a ten vztah je tedy jiný než s bráchou. Není to ale tak, že by bráchu nemilovala, jen má ke mě blíž než k němu.

A potom od mamky známá má dva kluky (22,26) a toho staršího úplně odepsala. Vidí se jen na Vánoce a narozeniny a jinak nemá zájem. A to není vůbec špatný a nic neudělal.

arrow
profile_image
ILChazz
od 1. 2. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Máma má radši bráchy než mě, ale žádné pocity křivdy nemám, nevěřím totiž, že má někdo rád všechny děti stejně. Takže logicky někdo musí být ten 'míň milovaný' ne? U nás je to i tím, že s bráchama má víc společného než se mnou, navíc starší je prvorozený a mladší byl jako malý hodně nemocný...

arrow
profile_image
Ančí
od 13. 8. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji Lloret: tak jim budu dávat najevo hodně lásky stejně a hlavně před mámou aby to viděla jak je obě zbožňuju...

Nechci prudit, ale tímhle to nevyřešíš. To nevypovídá nic o zdravém přístupu. Lepší by pro tebe bylo se s tím vyrovant, promluvit s maminkou, sestrou nebo jiným členem rodiny, třeba získáš nový pohled anebo to prostě hodit za hlavu. Ale někomu něco dokazovat, to nikdy nikam nevede. Jenom se budeš trápit. Taky jsem si tím prošla. Zkus se s tím smířit, já věřím, že rodiče ani nemůžou milovat obě děti stejně. Stejně tak jako my sami milujeme rozdílně své rodiče, sourozence a kamarády. Není důvod hledat v citech zlé úmysly!

arrow
profile_image
Sang
od 11. 3. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Osobně s tímto nemám zkušenosti ani z jedné z pozic. Je to ale zajímavá otázka. Teoreticky bych se asi přikláněla k tomu, že budu mít děti rozdílně ráda, pokud mi jedno bude povahou a zájmy bližší než to druhé? Zní mi to docela logicky, koneckonců si myslím, že většina lidí ani děti nemiluje jen proto, že to jsou jejich děti, je tam potřeba přidat i to, že to jsou lidi, které by měli rádi, i kdyby to jejich děti nebyli.A pokud jedno z nich by mi bylo blízké a potkat ho jinde, tak bych ho chtěla mít za kamaráda a naopak to druhé ne, tak tam se hold asi vytvoří silnější vazba k tomu jednomu..nebo to je jinak? Má někdo takové zkušenosti?

arrow
Neprodává v Bazaru

Reaguji na Ančí: Lepší by pro tebe bylo se s tím vyrovant, promluvit s maminkou, sestrou nebo jiným členem rodiny, třeba získáš nový pohled anebo to prostě hodit za hlavu.

S mamkou jsem to před třemi roky řešila, když se stěhovala, ptala se mě proč se nechci přestěhovat s nima a já jí řekla, že se nechci stěhovat kvuli tomu že poslední dobou má furt nějaký problém a že hlavně cítím, že má ráda jenom ségru, tak že tam s nima nechci být a že chci mít taky soukromý a ona mi na to řekla, že nás má ráda obě že to neni pravda a že se mi to zdá...Já jí řekla že nezdá, přece to musíš cítit, přece si to člověk nevymýšlí.....No ale tohle už nemá cenu řešit, prostě to tak je, to se změnit nedá, jen se s tím smířit. Ono až budu mít svojí rodinu a nebudu bydlet s mámou tak to už vnímat nebudu a bude mi to v tu dobu asi jedno...

arrow
profile_image
Oilily2020
od 20. 5. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji Ančí: Cituji Lloret: tak jim budu dávat najevo hodně lásky stejně a hlavně před mámou aby to viděla jak je obě zbožňuju...

Nechci prudit, ale tímhle to nevyřešíš. To nevypovídá nic o zdravém přístupu. Lepší by pro tebe bylo se s tím vyrovant, promluvit s maminkou, sestrou nebo jiným členem rodiny, třeba získáš nový pohled anebo to prostě hodit za hlavu. Ale někomu něco dokazovat, to nikdy nikam nevede. Jenom se budeš trápit. Taky jsem si tím prošla. Zkus se s tím smířit, já věřím, že rodiče ani nemůžou milovat obě děti stejně. Stejně tak jako my sami milujeme rozdílně své rodiče, sourozence a kamarády. Není důvod hledat v citech zlé úmysly!

Souhlasím s tímhle. Nejlepší je se s tím vyrovnat, i když chápu jak děsně frustrující to pro tebe je..A neplánovat si, jak matce jednou ukážu, že děti miiluju a obě stejně.. Fakt to není dobrý nápad - cokoli chtít dokazovat.

Někdo tady píše, že chápe, že ty rozdíly jsou..podle zájmů dětí a jak se matce podobají,..apod.. Já mám tedy na tohle jasný názor, že je normální mít obě děti ráda stejně. Podle mě to příde přirozeně a naopak cítit jakékoli rozdíli je ujetý a ta žena je podle mě divná.

Já ač druhorozená jsem byla jen "do počtu", moje ségra byla ta nej nej nej a já jen normál, naši mě nikdy v ničem moc nepodpořili a vše bylo jaksi samozřejmé. V podstatě to platí doteď, ale teď mi je to jedno, už jen proto, že se se sestrou nestýkám (ona přerušila veškeré styky když jsem chtěla vrátit peníze co jsem jí půjčila) .... Mám dvě děti a když byl mladší syn mimino, měla jsem pocit, že ho mám radši než o pět let starší dceru, ale jak opustil miminkovský věk, tak se to srovnalo. Teď jim je 15 a 10 let a dělají mi oba radost

Holky, vy co cítíte, že jste byly méně milované, než váš sourozenec - není to spíš jen o pocitech? Někdy si myslíme, že se lidé okolo (rodiče, přátelé...) musejí zachovat podle našich představ a když se tak nestane, tak si v sobě vybudujeme pocit, že jsme odmítáni, přestože tomu tak není.
Podle mne to je prostě víc o povaze a naší schopnosti přijímat a milovat své rodiče a sourozence, než o skutečném nepřijetí z jejich strany.

arrow
profile_image
Lilliana
od 13. 11. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji True: Holky, vy co cítíte, že jste byly méně milované, než váš sourozenec - není to spíš jen o pocitech? Někdy si myslíme, že se lidé okolo (rodiče, přátelé...) musejí zachovat podle našich představ a když se tak nestane, tak si v sobě vybudujeme pocit, že jsme odmítáni, přestože tomu tak není.
Podle mne to je prostě víc o povaze a naší schopnosti přijímat a milovat své rodiče a sourozence, než o skutečném nepřijetí z jejich strany.

Znám rodiny, kde upřednostňují a milují více jednoho ze sourozenců a vnímají to tak i ostatní známí. Samozřejmě, že je to zase náš názor a pocit a tím pádem je subjektivní. Tím chci říci, že se to opravdu děje a není to žádná vyjímka.

Teda, vychovávat děti tak abych matce ukázala, že lze milovat obě děti je dost na hlavu

Cituji True: Podle mne to je prostě víc o povaze a naší schopnosti přijímat a milovat své rodiče a sourozence, než o skutečném nepřijetí z jejich strany

Samozřejmě můžeš mít pravdu, já mám ale neustále pocit, že moje matka musí trpět rozdvojenou osobností jinak netuším jak si určité excesy, scény či slova vysvětlit... a proč se hraje na to, že se to nikdy nestalo.
Svojí matku mám velice ráda, vychovala nás od určitého věku sama a momentálně se snaží být moje kamarádka... čehož si vážím ale zároveň nemůžu zapřít 3 roky, které byly peklo.
Hrát si na to, že se to nikdy nestalo nejde, člověk to vždycky bude mít v sobě a ona není schopna přiznat, že se něco takového stalo... Odmítá to řešit což také není dobře.

Obdivuji dívky (ženy) co necítí křivdu k sourozencům, bohužel taková nejsem... neboť toho můj sourozenec silně využíval a ještě rád a s chutí přilévat olej do ohně

Zkoušely jste si s rodiči o tomto problému promluvit? Nebo to alespoň během hádky nadhodily, rejply si? Cokoliv

Cituji Anetka26: Tak já cítím, vlastně i vím, že má raději mě, než bráchu. Já 22, brácha 10

U takového věkového rozdílu bych to neviděla jakože "víc rádi" spíše ty už jsi dospělá žena on je stále malé dítě, které je občas obejme a tím dítětem stále věkově je.
Mám také mladšího bratra a rozdíl mezi mnou a jím doma vůbec neřeším, on je prostě "dítě" já už spíše ta kamarádka

Cituji Anetka26: A to není vůbec špatný a nic neudělal.

Tak to moc nechápu, nejsem matka ale stejně nevím jak někdo dokáže být zlý k někomu koho stvořil.

arrow
profile_image
Tiakia
od 1. 4. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Byla jsem nucena být vždy ta starší,ta rozumnější,ta co musela ustoupit a pochopit toho mladšího sourozence.Nemyslím,že by to rodiče dělali schválně,ale já to cítila jako křivdu,omezovalo mě to,když jsem chtěla jít třeba s kamarádkama a musela nejdřív pohlídat - zabavit chvíli sestru.
Věděla jsem,že to nikdy svému dítěti neudělám a tak mám jedináčka,který má veškerou lásku a pozornost jen pro sebe navíc není omezován sourozencem a jeho klid,volný čas a čas s rodiči je jen jeho.

arrow
profile_image
Silvestra
od 20. 9. 2008
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji Nympha: Zkoušely jste si s rodiči o tomto problému promluvit? Nebo to alespoň během hádky nadhodily, rejply si? Cokoliv

Jo, tak to jsem zkoušela mnohokrát, vždy bez úspěchu. Sice se chování mé matky ke mně v posledních letech před její smrtí zlepšilo, ale rozhodně to nebylo na základě rozhovorů. Jak tu někdo psal - možná je to jen váš pocit - to se může stát, ale myslím si, že dítě tohle vycítí spolehlivě a pokud si vzpomínám, matku na to, že mezi námi dělá rozdíl, upozorňovali i známí, její nejlepší kámoška se s ní kvůli tomu hádala, táta to těžce nesl, ale nic s tím nesvedl. Prý byl brácha jako miminko nemocný a máti se na něj upnula. Já byla, jak mi sama řekla, nechtěné dítě. Já musela doma dělat všechno, on nic. Jemu koupila všechno co chtěl (elektroniku, sportovní vybavení, později auto), mně koupit sukni byl problém. Jediné plus pro sebe vidím v tom, že jsem byla vždy samostatnější, dokázala jsem si se vším poradit a byla dobře připravená pro život. Naopak můj brácha je neschopný, nic si neumí zařídit, nic neumí udělat, je to takové budižkničemu. Takže matka ho svou opičí láskou spíš zničila a mně prospěla.

arrow
profile_image
Lilliana
od 13. 11. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji Nympha: Svojí matku mám velice ráda, vychovala nás od určitého věku sama a momentálně se snaží být moje kamarádka... čehož si vážím ale zároveň nemůžu zapřít 3 roky, které byly peklo.
Hrát si na to, že se to nikdy nestalo nejde, člověk to vždycky bude mít v sobě a ona není schopna přiznat, že se něco takového stalo... Odmítá to řešit což také není dobře.

A co kdyby jsi byla šťastná za to, že to, co tě trápilo (špatný vztah s matkou), je pryč a jste teď s mamkou kamarádky?

Cituji Lilliana: A co kdyby jsi byla šťastná za to, že to, co tě trápilo (špatný vztah s matkou), je pryč a jste teď s mamkou kamarádky

Ale já jsem, jsem její kamarádka.
Ale představ si moment kdy ti je třeba 16, let přijedeš po týdnu domů a chceš si se svojí matkou (kamarádkou) popovídat co škola, kluci atd a ona tě pošle do pr-dele a občas i někam hůř, že kdo "tě má furt poslouchat" ... pak si představ situaci o 5 let déle a s obrácenou rolí, že já přijedu domů (hlavu jak pátrací balon ze zkoušek, školy) a ona si chce povídat o tom jak Jarda od sousedů spal v Milčou co bydlí naproti... a pak někdy když už povídá dlouho a já se stále jen usmívám a poslouchám, tak mi hlavou běží starý scénář a říkám si jaké já to mám štěstí a její věty "ty ses mi nikdy nesvěřovala" ty taky miluji
Moje matka se mi do obličeje vysmála po rozchodu s prvním klukem, že se mi nediví, že by mě také nechtěla když jsem taková Tohle by tedy jak říkáš, kamarádky dělat neměly
Nikdy bych jí neudělala nic špatného co by jí ublížilo, snažím se aby byla spokojená a šťastná ale myslíš, že mě nezajímá proč mě cca 5 let mého života nesnášela... a věř mi, že jsem to pocítila...
Ve starších diskuzích jsou přímo výstřižky vět co mi řekla a situace co se staly.

Cituji Silvestra: ediné plus pro sebe vidím v tom, že jsem byla vždy samostatnější, dokázala jsem si se vším poradit a byla dobře připravená pro život.

Vidím to stejně, oproti bratrovi jsem dospělá, samostatná osoba

Holky kdybych se cítila uražená, že měl sourozenec lepší boty, větší pokoj a rodiče neskákali jak já jsem pískala tak bych opravdu tuhle diskuzi nezakládala

A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.

 
PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy uzavřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené