"Baví" vás být uražená?

Občas ano

Rozhodně mě to nebaví ale uražená bývám často... vydržím to klidně i přes víkend... a to že za mnou přítel leze a podbízí se mi úplně nesnáším a jsem naštvaná ještě víc...

Co vás spolehlivě dostane do stavu uraženosti?

ne, to se mi stávalo možná v pubertě. vzhledem k tomu, že ji mám dááávno za sebou, tak se neurážím, přijde mi to mrhání časem

Reaguji na Holy-bat: mě vytáčí přítel, přijde mi že mi kazí úmyslně každou radost... třeba když si koupím hezké boty, nebo naplánuju výlet, akci, nějaké vylepšení doma, prostě když mu s radostí něco řeknu tak mu to je úplně jedno... nikam se mu nechce, nic se mu nelíbí, nic dělat nebude... když se ho zeptám na jeho názor, co by se mu líbilo nebo co by si představoval tak mlčí, nebo neví... a tak jsem prostě skleslá a naštvaná dokud nedostanu další nápad, nějakou maličkost, kterou si chci zlepšit náladu... a pak je to zas dokola... a když mám blbou náladu tak mě zas rozveseluje on, ale to se zas nechce mě se s ním bavit...

Já se zásadně neurážím. ani nevím jak se to dělá mě by bylo líto těch lidí na které bych byla uražená neurážím se jen jsem občas protivná

Pod to se mohu podepsat

Ani ne, většinou se chvilku na to zase dám 'do normálu'

mě o něco málo dýl )) a to mě teda bavilo, když za mnou dotyčný dolézal a vnucoval se a uměla jsem mu i dát pořádnou sodu...

nespolehlivost, nedodržení slibu např.

ne, nebaví. my se naštěstí s přítelem už moc nehádáme, ale dřív to občas byo tóčo u nás a to mě potom spíš mrzel ten důvod hádky a to, že jsme to nedořešili a proto jsem teda byla uražená - a on taky. nejhorší ale na tom je, že já jsem taková, že si problém po nějaký době pro sebe racionalizuju a pro sebe jakoby vyřeším. ale zároveň pořád panuje ta "hradba mlčení" a kolikrát se mi třeba uplně nechtělo uplně ustupovat. no v tomhle okamžiku, kdy teda jako čekám, až to prolomí, tak už mu zase chci třeba něco říct, ukázat, podělit se o něco ale jakoby z principu nemůžu no, díky bohu, že už se nehádáme

Toto slxším poprvé, jako schválně být uražená to zní divně, jako já se urážím typu" cože ty tam nejdeš se mnou css " otočím se nenapočítám ani do 5 a hotovo ale to je jen sranda ne doopravdy samozřejmě asi bych pak byla sama kdybych to dělala furt schválně a na dýl než pár vteřin

Já mám teda spíše opačný problém Když se s někým pohádám a nebo mě naštve, co ten člověk udělal, tak třeba den mám chuť jej zabít, ale hned další den bych s ním klidně šla na kafe. Nedokážu se na nikoho dlouho zlobit nebo být uražená, i když by si to ten druhý třeba zasloužil... Vždycky vyměkknu a je po naštvání Štve mě, že to neumím :/

Snažím se neurážet, a když mě fakt něco naštve a je opravdu nejlepší to vyřešit jednou větou, kterou vyjádřím svůj postoj a pak mlčet, tak mě to nebaví. Jsem protivná sama sobě. Nikdy to netrvá dlouho - max po dobu, co se sama užírám, proč mě situace tak štve, pak o tom přestanu přemýšlet, třeba nejsem zrovna zábavná, ale jsem ochotná komunikovat.
Ne, nebaví mě to... V pubertě jsem se v tom ale vyžívala - to jsem si naivně říkala, jak lidem ublížím, když se s něma bavit nebudu - byla jsem namyšlená, no

Ne. A upřímně ani nevím o tom, že bych za poslední roky byla někdy uražená. Vzpomínám na svoje pubertální léta, kdy jsem se urážela často a stydím se za to.