Nechci nikam chodit a mám z toho mindrák - nejlepší je to s rodinou

Jsem na tom stejně jenom s tím rozdílem, že já to taky neřeším. Proto nám to tak skvěle klape

Stalo se

Také tak

Reaguji na Jully:
Díky Jully to se hezky čte!

Já ve světle událostí z posledních měsíců, kdy se kolem mne rozpadly skálopevné (!?) vztahy, pochopila, jaké to je, když člověk zůstane na tu bolest sám. Netvrdím, že když to nemáš ráda, že máš za každou cenu udržovat čilý, společenský život, když ti to jde proti srsti, jen proto, abys pak, nedejbože, nezůstala sama, když odejde muž/děti vyrostou-odstěhují se a tak, jen, jak říkám, já sama bytostně cítila, jak moc pomáhám i jen tím uchem, ramenem a přítomností. Pokud máš ve své blízkosti takového člověka, je to štěstí a mlčím. No a ve finále, není to ani tak, že pořád někde trajdáme, s jednou kamarádkou jsme prakticky pořád u nich doma, kvůli dětem, takže pyžamová pohoda...spíš je zázrak, když vypadneme někam ven... Druhá, ta zase ráda vaří, tak se taky scházíváme u ní a pak se buď někam jde, nebo sedí a žvaní u ní. Podle mého, i nejsilnější osobnost potřebuje někoho, s kým může sdílet...a že nejlepším přítelem, který mne zároveň nikdy nezradí, je partner, o tom jsem se fakt přesvědčila ve 4 případech v posledních 3 měsících...ať tak nebo tak, držím pěsti všem, aby se jim nic podobného nestalo..a doufám, že jsem se nedostala totálně off topic...

Reaguji na Maranta:
Přijde mi to takové strašně kontrastní že chceš být doma s rodinou, ale na druhou stranu mít spoustu známých (věř mi, praví přátelé, kteří by za Tebou stáli, to většinou nebývají). Možná proto, abys dokázala ostatním, že nejsi nudná, právě naopak jsi zajímavá a stálo by za to s Tebou být? Promiň, to nemyslím nijak zle, nechci Tě urazit, jen se to snažím pochopit
Sama mám dost "známých" (kamarádů dost, přátel pár), chodíme ven, bavit se a tak. Hrozně mě to baví, vždycky si to užiju. Ale nejradši jsem taky s přítelem. Miluju večery, kdy můžeme být jen spolu a klidně koukat na televizi. Jo, je to nuda. Ale moc jich není, takže si toho nesmírně vážím.

Ahoj, mě je sice jen 21,ale už teď cítím, že jestli jednou budu mít rodinu, tak nebudu příjimat žádné velké návštěvy a hodně návštev za víkend. Možná protože to vidím u nás doma, žiji s mámou a tátou, oba jsou hodně společenští a pohodový. A myslím,že toho náštěvy zneužívají, něktré ani nevolají že přijdou a nějaké máš čas nebo ne, je nezajímá. Myslím si, že já budu taky taková jak tady popisuješ ty sebe, ráda občas pozvu návštěvu nebo i jsem ráda když u nás někdo je ale ne stylem že za víkend se u nás vystřdá klidně 6 návštěv. A myslím si že to vůbec není nic špatného, prostě každý jsme nějaký.

No, u nás doma to taky takhle vždycky bylo a upřímně, mě zas trochu divné přijde, že se lidi pořád chtějí družit, zvou se na návštěvy apod. K nám chodí babička a děda, maximálně sestřenice, nenavštěvujeme se se širší rodinou, nepořádáme nějaké super oslavy ani hromadné výjezdy do zahraničí, hory... čímž ale neříkám, že nemáme rádi zábavu a něco si užít. Nám stačí zajít za babičkou a dědou, dát si kafe a pokecat si.

Reaguji na Seema:
Tak jak to máš Ty, by mi to úplně stačilo - mít dvě, tři kamarádky se kterýma se pravidelně scházíme u některé doma a řekneme si všechno. Možná kdybych takové měla, neměla bych mindrák z toho, že nemám společenský život. Bohužel jsem ale měla na kámošky smůlu, moje dvě nejlepší (ze základky a ze střední) nějak nekomunikují. Prostě sejde z očí, sejde z mysli....A novou, stejně dobrou jsem nepotkala.

Nojo, ono to tak vypadá. Já ale netoužím mít spoustu známých, mě by stačilo pár dobrých, kteří jsou na tom nejlépe podobně jako já Mám přátele se kterými se vídáme zhruba jednou za dva měsíce a vždycky se na to těším. Takže takových ještě pár a byla bych asi v klidu.

Reaguji na Maranta: taky to máme tak, s nikým se nijak moc nestýkáme a naplno se věnujem hlavně sobě navzájem, dětem a klídku doma

za svobodna jsme měli spoustu známých a došli jsme k závěru, že prostě příjde v životě okamžik, kdy se od nich musí člověk odtrhnout a pár let se naplno věnovat rodinnému životu, když nás budou mít děti za pár let plné kecky a my se budem spolu nudit tak se zas zařadíme do společenského života . . . to přece není problém. zatím mi stačí jednou za čas skočit s někým na kafčo,a le povečerech teda namám zrovna sílu a chuť někde ponocovat - jsem ráda, že se trochu vyspím

nemá cenu něco lámat přes koleno, je to jen pár let, které utečou jak voda a pak když dětem bude cca 15 let a rozhodně nebudou mít jako hlavní zájem s náma sedět doma, tak si ještě všichni rádi vzpomenem, kolik času jsme s nima měli možnost strávit doma a je to pořád jen zlomek života, ale až když odrostou, dojde nám, jak supr to bylo vidím to na mých rodičích - neměli na nás moc času - oba pořád pracovali a teď se nemůžou vnoučat nabažit, říkali, že už se jim ani cestovat nechce, protože je netěší představa, že by je týden neviděli. oni dobře ví, jak rychle děti odrostou . . .

To je fajn

Vídat se častěji by asi nepomohlo? Anebo poznat přátele přátel?

krásně napsané

Když se nad tím tak zamýšlím, tak máš možná pravdu. Což mě moc nepotěšilo, protože donutit se jít do společnosti se občas dá, ale najít kámošku na povel - to nejde.

Reaguji na Maranta: s těma kamarádkama to mám stejně. ale myslím si, že tuhle ideální představu nám vnutkají seriály jako Sex ve Městě, Zoufalé manželky . . . v reálu to moc nevídám, že by byla taková dobrá partička . . . aniž by si třebas neměnily manžely, nedělaly naschvály a navzájem si nezáviděly

Reaguji na mroskvicka:
jsem na tom stejně, mně to taky deptá. Mám ráda svůj klid, jsem asi stereotypní. Jeden čas mě to trápilo, ale já vážně nepotřebuji lítat někde s kamarádkama. Mám miminko, přítele a stačí mi rodina. Když někdo přijede nevadí mi to...Raději si uděláme výlet s přítelem.