Jakých bylo posledních 9 měsíců...
Někdo si možná na příběh z už uzavřeného tématu vzpomene. Takže...co se změnilo:
Přínosy hodnotím jako velké. Myslím, že jsem dokázala odpustit. Našla jsem chyby na obou stranách. Je těžké smířit se s tím, že "svět už nebude nikdy jako dřív", ale jednou to přijít muselo. Taky už vím, že když se člověku daří, všem rád říká - jak si to uděláš, tak to máš. To jsem přesně dělala a jak se občas divím, že tomu tak není vždycky....
Jak je to teď?
Mám pocit, že už je to pomalu za mnou. Ježe jsou to neustálé vzlety a pády. Když už jsem šťastná, stačí málo, aby se to celé zas zhroutilo. Už nejsem tak disciplinovaná jako dřív, nejsem na sebe přísná a přijde mi, že stagnuju. Vlastně už mě to celé dokola unavuje.
Jak na něj teď nahlížím
Už je mi docela šumák. Vůbec mi nechybí on jako osobnost, ale spíš je stále zraňující, jak se to všechno stalo. Fázi, kdy jsem se hroutila po večerech nad tím, jak strašně moc nefér to dopadlo (v duchu "vítěz bere vše") už mám SNAD za sebou.
A přeju mu to, ten vztah by třeba mě osobně nejspíš už nic nového nedal.
Cítím se sama
Jenže ikdyž vím, že je to lepší být teď sama než s ním, celkem to nemění nic na tom, že člověk je tvor společenský. Takže se dostávám k jádru problému: skutečně mi chybí někdo, kdo by mě objal atd.. Ale jak to můžu řešit? /rada "tak si někoho najdi" tady asi úplně neklapne /
Rovnou považuju za důležité napsat, že nějaké obejmutí od kamarádky tohle jaksi neřeší. Vlastně nevím moc jak to popsat, ale kdo to zažil asi ví, že je to dost frustrující. Když mám blbé večery, fakt by mi stačil někdo takový poblíž a všechno hned bude růžovější. Jenže není a nebude. Takže co s tím?
Přátel, zábavy, práce, školy a dalších povinností mám ažaž. To problém neřeší.
Abych to uvedla na pravou míru - k opětovnému přemýšlení nad tím mě dovedla konkrétní situace. A sice, že jsem chvíli přiblížení před pár dny zažila. Bohužel vím, že z toho nikdy nic víc nebude - je zadaný. Proběhlo pouze držení za ruku, samozřejmě jsem z toho byla celá paf a hlavně opět někomu blízko. Celý večer jsem si připadala jak v ráji, zažít po dlouhé době to, že vás někdo obletuje....pěkné nicméně do budoucna zcela k ničemu. Za a) žádné vztahy ničit nehodlám
b) ani on nejspíš ne
c) víno jistě sehrálo roli, dokud nenastoupily určité promile, choval se raději odtažitě, je to velmi věrný typ co věří na kamarádství mezi holkou a klukem
Svým způsobem jsem ráda že to tak vidí (kdyby to byl záletník, nevím jestli bych odolala něčemu víc ve své situaci a to bych dopadla ještě hůř).
Tak snad mě neukamenujete. Samozřejmě že někde tam ve mě je ta maličká dušička co doufá, ale tím zbytkem mozku stále uvažuju reálně.
Takže tento typ je ze hry, ale mám prostě pocit, že to ani už není reálné si najít někoho ke komu najdu cestu. A s každým dalším dnem tenhle stav trvá dýl a dýl, a pak až někoho budu mít, tak nejspíš zjistím, že už ani nevím, co bych vlastně měla dělat
Jsem asi ztracený případ
Máte to někdo taky tak? Jak se s tím perete, co děláte? Pomůže zvířátko v těžší chvíli? (ale stejně ho mít doma nemůžu). Předpokládám že zdaleka nejsem sama.
PS. Ne, nemám žádného blízkého kamaráda na benefity - nevím jestli by to splnilo účel a navíc i ta hrstka co znám je zadaná.