Komplikovaný vztah s budoucími tchány a jejich zvláštní vztah k staršímu synovi

Ahoj, ne, nezažila naštěstí a snad ani nezažiju..je to dost nefér a jasnej příklad toho, jaký jsou někdy lidi s prominutím dementi..nejvíc tím trpí partner a ty samo taky, ale být tebou vykašlu se na ně a nenechám si zkazit svatební den a vůbec váš celej společnej život..stejně jim to nevysvětlíš, navíc tchýni má očividně tchán v hrsti, takže s tou taky nehneš pokud bude on nablízku.

V radách podpořím názor Tvých kamarádek - bohužel. Opravdu s tím nic nenaděláš, vím z vlastní zkušenosti. Už jsem se smířila, že v některých rodinách to funguje opravdu jinak, a zvláštně. U nás se odjakživa láska rozdělovala tak nějak stejným dílem mezi mě a ségru. Pak jsem začala chodit se svým přítelem a zjistila, že jinde to tak třeba není. S čistým svědomím můžu říct, že přítel je jeden z nejochotnějších a nejhodnějších lidí na světě, pro mne i pro ostatní by udělal co je v jeho silách. Bohužel doma si z něj udělali "služku". Bydlí v paneláku, tudíž mají na starost sem tam úklid společných prostor viz schodiště a chodby. No, hádej, kdo to asi dělá s železnou pravidelností. Stejně tak úklid doma, vaření atd. Nejdřív mi to přišlo sympatické, že takhle pomáhá. Časem jsem ale přišla na to, že ho jenom využívají. Jeho táta je sice fajn člověk, ale každý den od rána do večera v práci, i víkendy. Jeho máma, na druhou stranu, přijde domů v 16h a nedělá NIC. Jde spát. Pak se večer probudí, dá sprchu nebo tak něco a jde zase spát. A mladší bratr? Jezdí buď na kolo za město, nebo je na PC. Pro rodinu nedělá absolutně nic, ale to ON je ten mazlíček. Jemu říkají zdrobnělinami, on může i sprostě nadávat nejenom mému příteli, svému bratrovi, ale i rodičům! Přítel se může rozkrájet, ale nic než nezájem nesklidí. A já mu to už nemám sílu vysvětlovat. On je raději u nás, protože ho tam máme všichni rádi, i rodiče, i prarodiče. Ke svým prarodičům jezdí na víkendy na statek jenom tvrdě pracovat. No, sestěhovali jsme se teď na privát do Brna, oba jsme v prváku na VŠ, takže máme klid a domů jezdíme co dva týdny, ale..jeho matka mě z duše nenávidí, cokoli okolo mé osoby je špatně, nenávidí mě za to, že jsem jí odvedla jejího chlapečka, co jí doma uklízel a vařil...a přitom ona se k němu chovala až hnusně. Takže mi věř...s tímhle prostě nic nezmůžeš, já se o změnu snažím už rok a půl...Držím palce, snad se to časem u Tebe vytříbí, každopádně kdyby ne..nenuťte je chodit na svatbu..já vím, je to smutný, ale na druhou stranu nebudou komplikace a nebudeš se muset dívat na jejich otrávený obličeje..

Já bych to neřešila, nechala to být a nekazila si společný život. Jsou to starší lidé a ti už se prostě nezmění. Já sice tohle konkrétně nezažila, s rodiči přítele mám skvělý vztah, ale vlastního otce jsem už přes tři roky neviděla. Je potřeba se smířit s tím, že nelze mít s každým skvělý vztah.

V rodině máme něco podobného (sestra mé babičky) a odpornějšího člověka jsem nepoznala. Je schopná pomlouvat vlastní rodinu, vše musí být podle ní, když zemřela moje babička, dělala nám (především mé mamce) ze života peklo kvůli penězům. No nechci to tu rozebírat, ale ze své zkušenosti radím to opravdu neřešit a zbytečně si nekazit společný život, nejlépe se nestýkat. Nějaké promluvy nemají cenu, opravdu se nezmění, naopak s věkem je to jen horší.

U nás je to stejné. Děláme si z toho srandu, že mu závidím, jaké má tchány K mým rodičům jezdí přítel rád, tam je to o něčem úplně jiném.

Reaguji na LaArdilla: Přesně..já mu hlavně nechci brát iluze, že i doma ho mají rádi. Samozřejmě, že mají, ale nedávají to najevo..a nesnáším takové to vyčůránkovství, kdy ho využijí o víkendu na práci a pak zase čau..

LaArdi, ta situace mě moc mrzí... jak tady čtu o bratrovi přítele, můžu ti říct, že u nás to bylo úplně to samé - a dokonce u obou rodičů. O mamčinu mamku se mí rodiče starali až do konce jejího života, umírala velmi nemocná, mamčin bratr se nezajímal a dodneška se divím a obdivuji oběti, které pro ni rodiče dělali a hlavně pak můj táta, její zeť, kterého neměla ráda... až nedlouho před smrtí se rodičům (a tátovi) upřímně omluvila...
A u tátova otce totéž - strejda se ukáže jen když něco potřebuje, taťka tam co si pamatuji chodí pravidelně, poptat se, jak se děda má... no, loni ho děda nepochopitelně sprostě seřval, dokonce přišel s vyděděním, takže byť to muselo být pro tátu bolestné, už spolu nekomunikují.

Lidé se mnohdy umanou a nepřesvědčí je nic Přítelova mamka to vůbec nemusí myslet zle, ale po tolika letech ve vleku otce se asi nezmění... vychovali z tvého partnera skvělého chlapa, ale víc bych po nich asi nechtěla

Já myslím, že už jsi udělala až až. I když jsi tam přestala jezdit, poslala jsi jim přání a dárek k Vánocům. A neocenili to. Vůbec mi přijde, že na tobě neoceňují nic. Chápu, že tě to trápí, nicméně si myslím, že i kdyby ses rozkrájela, tak otcův přístup nezměníš.
Teď je řada na nich. Ty už ses vynasnažila dost. Aspoň kvůli vnoučeti by se mohli pokusit o smír..
Moc ti držím palce, vím, že ti na tom záleží

Zažila jsem něco podobného.. i když až do svatby to vypadalo vlastně celkem dobře. Až na to, že se nám tcháni tak nějak nakonec tu svatbu snažili pokazit. Nešlo o nic "vážného", jen zrušené svatební koláčky, muzika a takový "drobnosti".
Jsem celkem hrdá na to, že jsme to zvládli na poslední chvíli.. např. koláčky 19 hodin před svatbou...ještě vyřešit.

Je hodně smutné, když rodina nefunguje jak má. U nás to začalo svatbou a pak vygradovalo po ní, do té doby jsem neměla vůbec tušení, že je něco v nepořádku. Právě naopak. Stalo se to poměrně klasicky, neudělala jsem nic špatného, jen jsem nedělala vše podle jejich představ. Později z toho vyplynulo například to, že jsme se nemuseli brát, protože ty naše peníze se dali využít jinak. Nebudu ani říkat jak, protože to není tak podstatné a je mi z toho smutno i teď když si na to vzpomenu.

Ze začátku to byli jen takové schválnosti a dělání zlé krve, nyní jsou to tři roky co se mnou tcháni nemluví a já s nimi. Ze začátku mě to celkem hodně trápilo, nechápala jsem proč. Vadilo mi to, zvlášť protože bydlíme vedle sebe, ale postupně jsem se s tím naučila žít. Pořád nemám sílu na to je "překročit", když tchán dost ošklivě upadl, stejně jsem ho šla ošetřit, přetrpěla jsem zlé pohledy a šla si zase po svých. Je to divné soužití, ale neudělala jsem nic proč by mělo takové být, tak to prostě beru tak jak to je.
Být Tebou, také se to naučím. Jen Ti to bude zbytečně brát energii.

Holky, děkuji vám všem za vaše příspěvky, moc mi pomáhají

Reaguji na Veselka10: Koukám, že Ty to máš ještě horší, zjistit to takhle o svatbě, to je taky nášup. Já aspoň vím, co můžu čekat. S tou naší svatbou to bylo taky zajímavé. Když jsme jim to oznámili, tak začali, že ještě neví, že podle toho, jak na tom budou se zdravím a že je to daleko. Tak jsem jim slušně řekla, že se jedná přece o jejich nejstaršího syna, a že svatba se většinou dělá u nevěsty, kor když to ještě nevěstiny rodiče platí a zařizují. Za pár dní mi přítel řekl, že do něj doma hučeli, proč jsme jim to neřekli dřív, proč jsme se s něma neporadili, že se svatba mohla udělat někde tu. Přítel byl docela nalomenej, fakt uvažoval, že bysme to přesunuli sem, tak jsem si s ním musela promluvit - že jsme místo na naši svatbu měli vymyšlený už předtím, než jsme nějakou svatbu plánovali, kde tady budeme co hledat a vymýšlet zábavu, když u nás je to vše vymyšlené, k tomu to, že to zařizují naši a výhoda levné restaurace, kde nám se vším vyšli vstříc. Nakonec jsem mu řekla, že co když to teda nakonec uděláme tady a jeho rodiče se stejně seknou, že mám spíš pocit, že zkouší, co všechno si od nich necháme líbit. To uznal, že je to blbost a že je to jejich výmysl.

Teď se zeptám. Tcháni taky asi před měsícem řekli, že se teda nebrání seznámení s mými rodiči. To mi řekl přítel. Tak jsem mu řekla, že fajn, ale že my se teda nikam nutit nebudeme a pokud jeho rodiče mají opravdu zájem, tak stačí říct, protože moji rodiče nemají problém kamkoli přijet. Jenže zatím žádné pozvání nepřišlo, naopak přítelova maminka tento týden řekla, že když sem tak často jezdí (asi jednou do měsíce za mnou a k bráchovi), tak že už se u nich mohli stavit. Na to jí přítel řekl, že vy jste teď ale s ... (se mnou) půl roku nemluvili, ani sem nemohla jezdit, tak co by sem jezdili oni. Na to teda neřekla nic. Teď mají moji rodiče přijet v so nebo ne, chceme kácet stromy na zahradě, tak přítel přišel s tím, že to řekne doma a že by tam naši mohli přijet. No a na to jsem mu řekla, že to mi přijde divný, jako bysme se doprošovali, že si myslím, že by prostě jeho rodiče měli přijít sami s tím - třeba příští týden máme čas, mohli by přijet na návštěvu její rodiče. Že takto by mu to třeba odkývli, ale přitom vlastně třeba vůbec nemají zájem se s nima seznámit a bylo by to akorát trapné. Tak jsme se kvůli tomu trochu pohádali, nic vážného, ale prostě si myslím, že je zvláštní říct jeho rodičům - přijedou ti a ti, nechcete se s nima konečně seznámit? - přijde mi to jako nucení. Moji rodiče o tom, jaký tcháni jsou, ví, sami řekli, že oni se s nima klidně seznámí, že s tím problém nemají, ale že to záleží na druhé straně.

Reaguji na LaArdilla: Chápu přesně jak to s tou návštěvou myslíš. Sama za sebe, po zkušenostech které mám, Ti můžu říct jen to, že bych to vůbec nehrotila. Pozvou je, pozvou, nepozvou, tak nepozvou. Nikam bych se nevnucovala a pokud jeho rodiče přijedou nakonec na svatbu, tak se seznámí tam.

Taky to tak vidím, akorát mám pocit, že to teď hrotí snoubenec, že se o to moc snaží. Beru to taky tak, pokud přijedou na svatbu, tak se seznámí až tam, stejně se pak pravděpodobně s tím jejich přístupem už nikdy neuvidí.

Tak máme pokračování. Včera po obědě jsme vyrazili k přítelovým rodičům s oznámením. Vůbec jsem neplánovala žádné promluvy apod., jenže to nějak ze mě začalo jít samo, asi to prostě muselo jít ven. Přítel mi pak řekl, že byl překvapený, ale když mě slyšel, že mluvím slušně a pravdu, tak se ke mně přidal. Tak jsme dvě hodiny řešili a vyjasňovali. Vadí jim, že šel jejich syn bydlet ke mně a že bysme mohli jít bydlet k babičce. A nejhorší je, že jsem chtěla, aby ten dům, který je napsaný na otce, byl napsaný min. na mého přítele, když už bych teda prodala ten svůj a šla bydlet tam. To je pro ně něco naprosto nepochopitelného. A samozřejmě další problém svatba. Že jsme je postavili před hotovou věc, že jsme to nedomluvili s nima, a že proč taková svatba, že to stojí peníze a ty budeme potřebovat na dítě (podotýkám, že oni nám nepřispěli nic a já od nich ani nic nechci). Potom jsem zůstala s tchýní sama, bavili jsme se o těhotenství a tak. Řekla jsem jí, že nemůžu jen tak odejít z něčeho, co jsem si vybudovala, taky že tu mám už vybudované nějaké zázemí, přátele. Na to mi řekla, že ona byla u manžela taky sama a když si našla nějaké kamarádky, tak jí to tchýně zkazila a že si holt musela zvyknout. Na to jsem nic neřekla, dostalo mě to, že bych to měla mít stejně a prostě si zvyknout. Mimoto, i když tvrdí, že by nás nechali žít, tak to není pravda. Kontrolovali by, jestli jsem/jsme doma, co dělám/děláme, jedu/jedeme. Snoubenec mi řekl, že to už s nima taky zažil u své ex. Dnes se tam stavil a hned zase jel, protože to zase prý stálo za to. Jeho táta popřel, na čem jsme se včera domluvili, dále řekl, že co si to vůbec dovoluji takto mluvit (podle něj asi žena drží hubu a krok), oznámení je špatné, datum vůbec, místo úplně. Naštěstí přítel stojí za mnou, řekl mi, že už po mně nechce, abychom tam šli bydlet, že by nás akorát rodiče rozeštvali. Ale jsem ráda, že jeho rodiče aspoň ví, že my dva si všechno řekneme. Byli v šoku, když viděli, že vím všechno, co o mě kdy říkali, taky když jsem si šla odskočit, to příteli vytmavili, ale myslím, že to nečekali. Třeba se teď budou trochu hlídat.

Přesně tak a toho se drž dokud je čas.

Tomu nevěř. Byť bych Ti to přála, tak tohle nikdy nevydrží příliš dlouho. Oni k tomu totiž nemají důvod.

Reaguji na Veselka10: Nějak stejně nerozumím tomu, když je tchýně sama, tak se s náma či se mnou baví úplně normálně. Když jsme odjížděli, tak přišla za náma do předsíně, jestli něco nepotřebujem nachystat k tý svatbě, když jsem s ní byla sama v kuchyni, tak jsme si docela povídali o těhotenství. Když je spolu s manželem, tak je zticha. Je jím fakt semletá. Hodlám pokračovat v přístupu, kdy je prostě chci nejmíň řešit a chovat se k nim pořád slušně, ať oni říkají a dělají cokoli. I když je hodně těžké na to vůbec nemyslet a nezabývat se tím