Řeším vztahové dilema, jak jinak. V únoru jsem se dala dohromady s asi nejlepším chlapem jakého jsem kdy měla. Je to Američan, který teda v současnosti žije v Praze. Pracovala jsem v jazykovce, kde on začal učit, a tak jsme se tam také seznámili. V únoru jsme se začali scházet a bylo to jako blesk z čistého nebe, ale v březnu jsem odjela na 2 a půl měsíce do Španělska. Nechali jsme tomu volný průběh s tím, že uvidíme co bude až se vrátím. Ale každý den jsme byli v kontaktu, dokonce tam za mnou na 4 dny přijel a bylo vidět, že o mě opravdu stojí a po mém návratu vztah pokračoval.
Všechno bylo růžové a skvělé a užívali jsme si přítomnosti, nemysleli na budoucnost, i když jsme oba věděli že tento otazník na námi visí. Věděla jsem celou dobu, že se jednoho dne (dříve nebo později, já samozřejmě doufala že později) bude chtít vrátit zpět do USA. Má tam daleko větší možnosti, vydělá víc peněz, má tam všechny kamarády, rodinu atd.
Ale přesně před 3 týdny se něco začalo měnit, začal se chovat jinak, začal mít větší odstup, dokonce odřekl několikrát domluvené rande, což nikdy předtím neudělal. Proto jsem se ho před 2 týdny zeptala, co se děje, že je jiný a zda je mezi námi všechno v pořádku. Řekl že ano, ale načež jsme začali mluvit o našem vztahu a o budoucnosti a že vlastně neví jak to bude dále.
No a včera jsme se viděli poprvé po více než 10 dnech (protože ho skolila nějaká šílená nemoc, kdy tedy odmítl i mojí pomoc, že za ním přijedu, uvařím mu, nakoupím atd.). A bohužel se to dosti vyhrotilo a včera jsme mluvili pouze o nás a v podstatě z něj vylezlo, že zřejmě brzy odjede, že mu docházejí peníze, že má problémy s vízem, že se bude muset stěhovat, protože mu zvedají nájem. Všechno tohle jsem věděla. Ale dále z toho vylezlo to, že se mnou evidentně do budoucna nepočítá. Mluvili jsme i o tom, že bych jela s ním, ale on si to zřejmě nedokáže představit. Na jedné straně na mě vytáhl tak trapné a sebeponižující argumenty typu: "zasloužíš si někoho lepšího", "ztrácíš se mnou jenom čas" a na druhé straně mi řekl, že mě má velmi rád, že je mu se mnou dobře, že se mnou zažil po nějakých 11 letech ten nejúžasnější čas, že jsem skvělá a že by mě chtěl i nadále vídat. Také mi řekl, že to pro něj není žádný flirt s českou holkou v ČR ale že je to pro něj celkem vážný vztah.
Otázka však je, jestli to má vůbec smysl. Oba dobře víme, že i kdybychom v tom pokračovali (ovšem po tom včerejšku má u mě obrovský černý puntík a nevím jestli by to mohlo pokračovat jako by se nic nestalo), že to asi stejně jednoho dne skončí, protože odjede.
Problém je v tom, že jsem do něj velmi velmi zamilovaná (musím říct, že mě žádný chlap v životě nedostal tak jako on) a hrozně bych s ním chtěla být i nadále, nebo dokud to prostě půjde. To jsem mu všechno včera řekla. Ovšem myslím, že u nás obou vyhrává rozum - především u něj.
Já jsem mu včera řekla vše co jsem mohla, nabídla jsem mu všechno co jsem mohla a myslím, že teď už je to všechno jenom a jenom na něm, jak se zachová. Evidentně taky neví co vůbec chce! Rozhodla jsem se i, že se mu teď nebudu ozývat. Je to dobré řešení?
Myslíte si, že to má vůbec smysl v něčem takovém pokračovat? Není lepší to raději ukočit hned?
Poslat SZ
Galerie obrázků
buď silná a nech to být, i když to bude asi dost bolet.
), ale tenkrát jsem z toho byla dost paf. Taky jsem nemohla pochopit, proč se najednou vytáčí a mluví o tom, že to celý nemá cenu jen proto, že odjíždí pár set km daleko, v dnešní době, kdy bychom spolu mohli být v kontaktu a vídat se i celkem často, pak by se třeba vidělo...ale to on ne, ale já už si kolikrát všimla, že ženský jsou v tomhle statečnější a ochotnější víc obětovat. Jako chápu, že to pro něj bylo příliš velký rozhodnutí, lámání chleba ve chvíli, kdy si ještě nebyl jistej, co konkrétně pro něj ten vztah znamená, tak to sbalil a zdrhnul, jak jednoduché (samozřejmě, varianta, že tu měl dalších pět takovejch holek mě taky napadla, ale trávili jsme spolu skoro všechen volnej čas a jsem dost investigativní typ, takže nějakej náznak bych dost možná našla a zpětně by mi to došlo)