Asi nemá cenu to nějak zeširoka uvádět, co předcházelo rozchodu si můžete vlastně taky přečíst v mých dřívějších deníčcích... Po rozchodu se snažím se v tom neutápět, něco dělat...začala jsem hodně cvičit, přes prázdniny jsem byla skoro pořád na brigádě a povedlo se mi úspěšně udělat státnice, taky vyjíždím na výlety s kamarádkama...jenže - pořád se mi stýská po příteli, moc mi chybí, nějak se v tom plácám, kamarádky už mě asi taky pomalu mají dost...
Jinak od rozchodu jsme se sobě vůbec neozývali, jen v den státnic mi psal, jak jsem dopadla no a já jemu psala pak k narozeninám....
Jinak jde o to, že si i tady po přečtení jiných deníčků říkám, že jsem asi přítele nějak dusila, i když on říkal, že ne... On toho měl hodně (práci plus dálkově školu a pořád toho ještě má nad hlavu, to mi teď psal, když jsem se ptala jak se mu daří). Do toho se má pravděpodobně stěhovat za prací jinam a pokud to vyjde, tak tam začít "nový život". To jsme měli původně spolu.
Divný to bylo od doby, kdy začal plánovat to odstěhování jinam a já odmítla Erasmus (kvůli sobě, ne kvůli tomu, že bysme spolu nebyli v Čechách)...pak toho bylo moc se zkouškama u nás obou a on začal být jinej...třeba se dva dny vůbec neozval, když jsme byli spolu tak jen spal, ani neřekl, že se těší až budem spolu...prostě divný. Když jsem se pak v červnu ptala, co se děje, tak nevěděl...jen že je něco jinak. Pauza mu pak pomohla v tom, že mi řekl, že jsem mu vůbec nechyběla a proto jsme se rozešli... neřekl mi důvod, jen, že mu nechybím a nějak z toho asi vyplynulo, že mě už nemiluje...
Předcházelo tomu to, že on měl vždy hodně práce, tak jsem se mu chtěla přizpůsobit, abysme aspoň trochu toho času co měl mohli být spolu...s kamarádkama jsem ven chodila, koníčky měla - jediný co, tak jsem měla vždy zájem se dohodnout, kdy se uvidíme...no a pak to, že třeba říkal, že mu ani moc nechybím, že mu stačí pocit, že se máme a že ten týden, co se třeba nevidíme mu rychle uteče (vídali jsme se tak 1x max 2x týdně)...jednou za čas jsem mu říkala, že mi chybí a jestli bysme se nemohli vídat třeba 2x týdně...to vždycky říkal, že toho má prostě moc - jenže to se ještě ozýval, když jsme spolu nebyli, tak jsme si aspoň napsali nebo chvíli na Skypu a tak...takže to bylo ok a já jsem neprudila, protože jsem viděla, že i když spolu nejsme, tak o mě má zájem...sice byl pořád unavenej, když jsme byli spolu, tak usínal, ale taky jsem moc neotravovala, protože jsem jinak viděla, že o ten vztah stojí...jenže pak se to změnilo
Volno měl, když toho byo se zkouškama moc, tak jsem vůbec neotravovala tím, že mi chybí nebo že se máme vidět a tak...spíš naopak...taky jsem se neozývala, nechávala mu čas a prostor...a stejně to skončilo. Vyčítám si, že to bylo kvůli mě...že jsem to prostě měla překonat a nic neřešit, neptat se proč je jinej...nesnažit se plánovat si volnej čas tak, abysme se mohli vidět...a tak. Prostě mám pocit, že jsem to celý zpackala... a nevím, jak se s tím vyrovnat Vzít si ponaučení do dalšího vztahu, vím, ale jak se teď od toho odpoutat?
Taky to bylo blbý období, kdy jsme oba měli moc, ale myslela jsem, že to zvládnem i to odloučení až se třeba odstěhuje....i to jak se změnil jsem přičítala tomu stresu a hodně práce, ale on říkal, že to tak není, že kdyby mě miloval, tak by se nic i přes to všechno nedělo...
Děkuju.