Náš vztah
S partnerem, budeme mu říkat například "pan T.", spolu chodíme přes 40 měsíců. Náš vztah se pozvolna rozvíjel tak, jak by to správně mělo být. Na nic jsme nechvátali, vše jsme dělali po společném rozhodnutí. Seznámili jsme se spolu na VŠ, kdy já končila 2. ročník, on končil 1. rok studií. Je nutné zmínit, že pan T. je o dva roky mladší než já, to ale nikdy nebylo problémem a věkový rozdíl se nikdy dříve v našem vztahu neprojevoval. Po osmi měsícíh vztahu jsme spolu začali bydlet na privátě (i s dalšími lidmi), z počátku se člověk srovnával s tím, že už sdílíme jeden svůj pokoj, bylo pár hádek, ale vše se uklidnilo a společné soužití nám nedělalo žádný problém. Oba jsme jezdili na víkendy domů, protože jsme každý odjinud, tím pádem jsme netrpěli žádnou ponorkou a vždy se na sebe těšili. Tento fakt hraje ale důležitou roli - při návštěvách u sebe doma jsme se nevyhnuli blízkému poznání se s našima rodinama, což nás postavilo do pozice, že obě naše rodiny nás už berou mezi sebe. A já tu jeho samozřejmě beru jako svojí druhou rodinu.
První dva roky byl více zamilovaný můj partner, po tomto období jsme spolu odjeli na 3 měsíce do USA, kde jsme spolu žili, pracovali a cestovali. Byli jsme spolu doslova a do písmene 3 měsíce non-stop. A i tuto situaci jsme zvládli, jenže nás oba změnila. Po návratu do ČR se naše role obrátili a najednou jsem tou více zamilovanou a tou, která chce jeho přítomnost, byla já a ne on. Nešlo o nic radikálního, ale změna šla poznat. Po půl roce jsme se shodli na tom, že bychom rádi bydleli už samostatně a našli jsme si spolu nový byt. Oslavili jsme krásné 3. výročí, podepsali smlouvu a přesně týden potom začalo peklo. Pan T. se zřejmě zalekl toho, že je to vážné. A chtěl více volnosti, jenže já se v té chvíli bála toho, že ho ztrácím a naopak jsem vyžadovala více jeho pozornosti. Poslední 4 měsíce pak byly jak na houpačce. Hádky o tom stejném pořád dokola, poté byl klid, vše v pořádku, a pak zase hádka. Já si uvědomila, co dělám špatně a chtěla jsem se změnit. Po panu T. jsem ale taky chtěla, aby se snažil, protože vztah je o dvou lidech a potřebuju cítit jeho podporu v tom, že mé snažení není zbytečné. Ale stejně nakonec zase přišla hádka a tzv. rozchod po telefonu.
Rozchod byl vzájemný, oba víme, že takto to dál fungovat nemůže. I přesto jsem já tou, která se rozejít nechce, protože mám pořád pocit, že se jedná o normální ponorku, kterou si kolem 3. roku vztahu projde každý. Sex nám funguje skvěle, pořád se přitahujeme, máme stejné zájmy, známe se (i své kostlivce ve skříni), dokážeme si spolu promluvit o problému, podpořit se, já ho miluji a on je ve stavu, že neví... Je ten, který se chce rozejít, který už má pocit, že spolu být nemůžeme, ale nedokáže ani zařídit výpověď smlouvy z bytu, říci to své rodině, udělat nějaký krok, který by zkrátka potvrdil, že se rozejít doopravdy chce.
Proto by mě zajímaly Vaše názory. Má cenu za takový vztah bojovat a věřit, že krizi překonáme? Nebo se smířit s tím, že je vše ztraceno a začít znovu... Když jsme v minulosti končila svůj vážný vztah, věděla jsem, že konec chci a nic mě nedokázalo obměkčit. On na naší schůzce, kdy se mělo řešit stěhování, brečel, vypadal jak hromádka neštěstí, říkal, že mu je hrozně a vše ho mrzí. Přiznám se, že vůbec nevím, jak se v následujících dnech zachovat...chci mu dát prostor a čas, kdy nebudeme v kontaktu, ale tyto možnosti jsou značně omezené, když spolu bydlíme. Každá rada by mi velmi pomohla
Poslat SZ
Galerie obrázků
tak mě ber s rezervou, někdy si sami lidi poradit neumí, ale dávají výborné rady. Hodně štěstí 
