Neschopnost, neumím se k něčemu přinutit

jsem na tom úplně stejně.Pořád trčim doma a užírám se tím jaká je to nuda,nic mě nebaví.Chci se naučit pořádně anglicky,začít zase chodit cvičit,ale nemůžu se dokopat.Knížky mám nakoupený,kamarádky volaj,kdy teda půjdem cvičit a já to púořád oddaluju.Ale teď už fakt musim začít,protože jinak zakrnim.Myslím,že jde hlavně o to jednou se odhodlat a pak to člověka začne bavit a nebude bez toho moct bejt.Když jsem kdysi byla akční a dělala spoustu věcí,tak jsem měla tolik energie a stihla toho mnohem víc než teď,když nedělám vůbec nic.

Ahojky, měla jsem to stejně...odstěhovala jsem se do města kde nikoho neznám a to mě donutilo chodit všude sama. Cvičím, učím se a pracuju....bohužel sama

Reaguji na twix:
to jsem na tom stejně..ale já se ještě nedokopala k tomu cvičení teda jednou jsem byla a tím to zhaslo

Reaguji na tanja19:
O tom mi povídej Mám to hodně podobné - cvičit, ano, musím začít... A pořád nic. Potřebuju dodělat seminárky a začít s bakalářkou, najít byt, uklidit, tohleto, támleto... A večer jdu spát s tím, že jsem byla na netu apod., ale prakticky nic jsem neudělala. K tomu tohleto uspávací počasí

Jde o to zbavit se pocitu viny, že nic neděláš. V životě jsou prostě období, kdy lenošíš a pak ty, kdy musíš zabrat, já teda obdivuju lidi, co mají pevný režim pořád, ale většina z nás mezi ně nepatří. Začala bych potom od toho nejmenšího - třeba, že každý večer desetkrát oběhneš barák () , po pár dnech z toho budeš mít radost a nakopne tě to na další akci, třeba na to učení.

přesně! tohle jsem ted ve 30 pochopila i já... proč mít výčitky..je to náš život a pokud mě měsíc uspokojuje běhání neznamená že mě bude uspokojovat celý život...stejně tak mě pak (jako práve ted) uspokojuje že ležím celý den na gauči surfuju,čtu si a pojídám čokoládu a vesele tloustnu abych pak zase mohla přejít do fáze kdy budu behat a budu hubnout a budu mit radost že se mi to daří

Přesně tohle mám i já! je to děs! Rozhodla jsem se učit španělsky, jelikož mi němčina a angličtina už nějka nestačí,ale ještě jsem nabyla schopná si dojít to knihy a objednat si tu knihu,kterou jsem si vybrala....Taky jsem se rozhodla, že si alespon budu udržovat figuru,ale vždycky si pro to najdu nějakou výmluvu, že se mi nechce, skvělý film, nebo jdu se najít...jen doufám, že už se konečně rozpohybuju k té knížce španělštiny

Tak holčiny, pokud se k ničemu nemůžete dokopat, tak na tom snad nejste ještě tak zle. Já jsem taky chtěla cvičit, sportovat, jíst zdravě atd., ale když jsem se na sebe podívala do zrcadla nebo na váhu, řekla jsem si, že vypadám ještě celkem dobře a motivace byla ta tam. Pak jsem měla období, kdy jsem pořád vyjídala sladké a plenila ledničku no a samozřejmě se to na mě dost projevilo. Pohled na váhu mě vyděsil a to mě donutilo vzdát se sladkého a začít se sebou něco dělat. Taky jsem přes léto chtěla psát diplomku, ale samozřejmě nic nepíšu, když vím, že se to odevzdává až v březnu a mám spoooooustu času, abych to ještě napsala. Donutím se, ale až když mi teče do bot

Tak to jsem úplně stejný případ a hrozně mě to trápí. Štve mě, že o všem dokážu jenom snít. Že začnu chodit dvakrát týdně do posilovny, že si pořádně vylepším angličtinu atd. Jenže nakonec stejně celý den strávím na internetu a dokážu o tom třeba jen číst (jak se někdo učí atd), ale vůbec nic neudělám. Teď v úterý jsem se po dlouhý době dokopala jít do fitness, když jsem šla unavená domů, byla jsem spokojená a měla úsměv na tváři jak jsem byla šikovná a donutila se. No jo jenže, jak se mám donutit jít znova aby to mělo nějaký efekt, tak je to zase horor. Takže jsem zvědavá, kdy mě tam zase uvidí...

jsem úplně stejný případ, kvůli své neschopnosti a možná i strachu (ze všeho) mě vyhodili po dvou letech z VŠ. Abych řekla pravdu, je mi to docela jedno(drsný), protože mě stejně nebavila (koho by geologie mohla bavit?!?) Mám bakaláře a kvůli mamce (vdovský důchod) jsem se přihlásila na navazující, ale hned to bylo na mě moc, nezvládala jsem to a zkoušky jsem dávala ani nevím jak...teď nevím jak dál, co říct mamce, proč jsem to nezvládla, všem jsem o škole lhala, jak jsem to nezvládala a vůbec, ale opak je pravdou, index skoro prázdný a nemám se komu svěřit, kamarádkám ze školy nemůžu, ty by to nepochopily, no to je stejně jedno
Pořád si říkám, že bych se měla vzchopit, ale jednu chvíli je to dobrý, a pak jsem úplně mimo, mám strach, že se z toho stane vážný psychický problém...
Teď už nevím jak dál, co dělat, přihlásila jsem se na jednu školu, ať mám ještě půl roku sirotčí důchod a pak uvidím jak dál jedině do práce...

Reaguji na dagmarecka:
Já to měla podobně, studovala jsem VŠ rok a taky jsem skončila a v tu chvíli mi to bylo jedno, říkala jsem si, no co vždyť mě to stejně nebavilo...ale na následky jsem nemyslela.

Jinak se přidávám do klubu, taky jsem neschopná se k něčemu přinutit ať už to jsou maličkosti

Aspoň vidíš, že v tom nejsi sama. Já potřebuji první motivaci, a pak se teprve k něčemu přinutím. Jinak to jde tězko. Zkus se třeba odměnit za něco, co se Ti povedlo. Co se týče sportu, může být tak problém ve zvolené sportovní aktivitě. Třeba si na nějaký druh činnosti, který by Tě bavil, ještě nenarazila.