Nejsem moc důvěřivá a jsem celkem samotářka, ale nijak mi to nevadí. Byl to můj první vážný a dlouhÿ vztah, s výběrem přítele jsem byla opatrná, bála jsem se že mi ublíží. Myslela jsem si že je to ten pravý, nedovedla jsem si představit být s někým jiným a vlastně pořád nedovedu. Rozešli jsme se tak nějak podivně, důvod v podstatě žádný, takové ty řeči že nejde o to že by nechtěl být se mnou, ale že to teď nedává a kdesi cosi a že pauza. A že nejde o nikoho dalšího. Souhlasila jsem, že zůstaneme přátelé. Ze zaçátku jsme byli v kontaktu často, resp. Denně. Po třech měsících jsem to utnula.. pak jsme si popřáli k narozeninán, novému roku a tak a když jsem se ho nedávno ptala, jestli někoho třeba nepotkal, tak že o nic takového nestojí, že chce být sám. Bohužel ale vím, ne moc dlouho, že stýká s jednou slečnou a že to začalo už když jsme byli spolu. Proč mi ale prpboha teda lže, když nejsme už spolu? Ale to jen tak na úvod. Já s ním už být nechci, nikdy už by to nebylo takové a nemohla bych mu už věřit. Tak proč se teda od toho nedokážu odpoutat, proč mi pořád chybí ty naše konverzace, společné víkendy, plány...Bojím se být s někým dalším, tenhle rozchod mi sebral deset kilo a normální spánek, znova už to zažít nechci. A kdyby náhodou ano, jsou i další lásky srovnatelné s tou první velkou? Nebo už je to jen takové tlumenější, rezervovanější, opatrnější...? A hlavně co mám dělat, abych tohle nechala jít? Snad se někdo prokousá až na konec