Kamarádka mi ukázala tohle forum a já se rozhodla jsem napsat, protože už si nevím rady. Jestli to bude moct dlouhé, omlouvám se, jsem tu poprvé...
On je to můj první vztah a já nevím, jestli má být i poslední… Potřebovala bych poradit, jsem úplně na dně. Asi začnu od začátku našeho vztahu, aby jste na to měli co možná nejvíc objektivní názor. Svého přítele jsem potkala kdysi přes jednu online hru. Já neměla do té doby moc dobré zkušenosti, spíše bych řekla, že žádné, co se týče opravdového vztahu a sexu taktéž. Od patnácti jsem měla pár vztahů nevztahů nic, z čeho bych měla třeba cítit takové ty motýlky v břiše. Občas jsem si nechala dát pusu, ale nic víc. Nevím nebralo mě to. Dlouho jsem ani nikoho nehledala, i když se vždycky objevil někdo, kdo se o mě pokoušel… Já laškovala, vtipkovala, určitě jsem jim asi dávala plané naděje, když se na to dívám s odstupem, ale nikdy jsem do ničeho nakonec nešla… Asi jsem se bála toho, že to není ten „
ravý", který by za to stál. No a pak jsem potkala Davida. Nejdřív jsme si dlouho psali, asi půl roku, což mě asi přesvědčilo, proč se s ním sejít, když to vydržel tak dlouho…
Ten den byl fajn, bavila jsem se, on vypadal ohromeně, ještě večer mi psal, jak se zamiloval, ale já to tam prostě necítila. Bylo vzrušující se s někým konečně pořádně líbat, držet za ruce, to jo, ale to pravé, o čem se mluví, že to poznáte, když to přijde, prostě nepřišlo.
Ale chtěla jsem tomu dát čas a časem jak jsem ho poznávala jsem zjistila, že je to skvělý člověk, který si prošel peklem ve vztazích, a že mi na něm záleží a že chci, aby konečně poznal někoho hodného. Když se na to dnes podívám reálně, byla to asi pro mě spíše jen výzva. Že já budu ta, co neublíží.
Máme spolu pro spoustu lidí nádherný vztah asi 7 let. Jasně na začátku jsme měli spoustu problémů co se týče našich životních názorů, já se chtěla vdávat, on nechtěl nikdy svatbu… Pak jsem se na náš vztah začala dívat trochu víc racionálně a začalo mi docházet, že tu je pár věcí, co nám vlastně v žití nadosmrtí trochu hází klacky pod nohy. Že v sexu nám to neklape, i když z jeho strany asi to klape až moc. Jenže já to tam necítím. Říkám si, že mám asi nějakou poruchu, ale dokáže mě vzrušit jenom představa náhodného sexu. Mám pocit, že to ze mě ti chlapi cítí a že proto mívají různé řeči, že jsem kost a točej se kolem mě jak nadržení psi. Vím, že jedná část mého já to zbožňuje (připadnu si jako obluda), baví mě to a zároveň ale vím, že nikdy k ničemu víc než k řečem ze strany někoho jiného nedojde, protože bych nikdy nepodvedla a vím, kde je ta hranice, kdyby to byla už prokazatelná iniciativa z mé strany. Nicméně se bojím, že sex s jednou jedinou osobou nadosmrti mě časem stejně donutí odejít a začít jinde. Toho se bojím.
Nejhorší je, že David si po letech uvědomil spoustu věcí a stal se z něho ten pán dokonalý, kterého si dokážu představit jako manžela, otce mých dětí, ale už mám strach. Zatímco on ho mít přestal. Požádal mě o ruku, já řekla ano, ale už si s tím tak jistá nejsem. Má představa o mém životě je úplně jiná. Jak jsem svobodná, užívám si různých okamžiků v životě, cestuju, poznávám lidi, dělám si přátele a možná za pár let někoho potkám, z koho se posadím na zadek a řeknu si, jo to je to ono. A možná bych si představila za pár let jeho, ale teď mě strašně svazuje to, že jsem si ještě neužila, nepoznala. Přijdu si tak prázdná, tak obraná o život… A zároveň nechci nikoho ranit, nikomu ublížit, zklamat okolí a vlastně i sama sebe, že jsem nevydržela… A on? Najednou vidím, jak čistá duše to je, jak moc myslí pro rodinu, jak chce všechno dělat pro NÁS. Kdybych to tak mohla taky cítit… chci zůstat a zároveň chci ještě něco poznat… Poraďte, já sama se v sobě už nevyznám… Jsem špatný člověk?
Poslat SZ
Neumím si představit, že by přítel měl takové pocity. Myslím, že bys ho měla nechat jít a ty bys měla cestovat a poznávat. A pokud spolu máte být, třeba se za pár let potkáte a vyjde to. Ale tady je zase riziko, že si tím uvědomíš, co jsi vlastně ztratila a už to nepůjde vzít zpátky. 
