Ahoj,
bude mi brzy 21 let, pracuji a přitom studuji VŠ. To, co mě trápí jsou mý rodiče. S rodiči stále bydlím. S tátou jsem teda nikdy moc nevycházela, ale nějak to neřeším. Horší je to s maminou. Vždycky se o mě zajímala, ptala se na školu a tak, ale poslední měsíce je schopna mluvit jen sama o sobě. Když jsem chtěla konečně mluvit teda já, tak to vždy zase stočila na sebe. Vůbec mě neposlouchala. Pořád jsem se snažila, ale trpělivost mi došla ted v sobotu. V pátek jí povídám, že jdu v sobotu na zkoušku a ona nic.. V sobotu mi pak volá, kde jsem a jakto, že nejsem doma. Na to jsem jí odpověděla, že jsem přece ve škole na zkoušce a ona to vůbec nevěděla a na nic se mi už nezeptala. Zkoušku jsem udělala a nehorší je, že se nemám komu pochlubit.. Chtěla bych strašně slyšet, že jsem třeba moc šikovná nebo něco takového. Strašně mě to mrzelo a pak doma večer vždycky brečim, protože je jim to uplně jedno co dělám, jak se mam.. V práci mám kolegyně co mají stejně staré dcery jako já.. A když vidím tu jednu jak své dceři drží palce, když má zkoušku, že je pomalu víc nervoznější než ona a že si hned volají jak to dopadlo, je mi z toho uplně ouzko a připadám si uplně bezvýznamná..
Když jsem třeba u přítele tak mi volají, kde jsem, ať přijdu domu že mě vůbec nevidí.. Tak přijdu, táta u pc jako vždy, mamina něco dělá, pozdravíme se a to je vše! tak proč mi teda volají, když se se mnou následně vůbec nebaví?
Cítím se jako malá holčička co potřebuje svojí maminku, ale nemá ji. Potřebuju si s někym povídat a nemám s kým. Samozřejmě kamarádky mám, ale to není ono.. Nezažila jste některá něco podobného? Budu ráda za každou radu, co s tím dělat...