První těhotenství - spíš strach než těšení

tedy už nejsem mladá holka, tak snad to nevadí Moje pocity: dítko jsem nechtěla, na potrat taky ne - bylo mi 24 let, to jsem na tehdejší dobu byla "stará bezdětná" bála jsem se že bych nemohla mít dítě později.
Neměla jsem žádné zdr. problémy, normálně chodila do práce, nijak extra jsem se netěšila, ale byla jsem hodně zvědavá - jaké to bude, jak to vše zvládnu a z ničeho-nic (tedy po tom co ve dne proběhl pohřeb babičky a dlouho jsem stála v 1. řadě v kostele) se měsíc před termínem v noci syn narodil - pravda nedalo se ani vyloučit že bylo vše špatně spočítané.
Pak jsem se vrátila z porodnice domů, položila mimčo do koše - a koukám na něj a říkám si - bože, co já s tebou budu dělat...ale s tím jak na mě postupně začal reagovat a rostl jsem cítila větší a větší náklonnost, radost a štěstí...v podstatě můžu říct: mateřská byla opravdu krásná, dlouhá dovolená. Nechápu, jak někdo může se zdravým dítkem nezvládat, zvlášť v dnešní době, když jsou na všechno mašiny

Nikdy jsem nebyla na nějaké ťu-ťu ...ňu-ňu, to je snad jen hrané, ne realita Obešla jsem se bez toho do synových 18, obejdu i nadále

v tom úvodu jsem to napsala špatně.. mělo to být spíš na ženy, co měli dítě jako mladé.. (né že musí být mladé ted) ale chápeme se

to si právě taky říkám, že to tak asi bude.. prvního pejska jsme hrozně chtěli a druhého jsem chtěla sice taky ale byl to takový "zlobivý vetřelec" a postupně si mě získal třeba to tak bude i s tím miminem.. Moje mamka nás taky neplánovala (ségra se jí narodila v 19, já ve 23) a má s náma ten nejúžasnejší vztah! Mě se popravdě z malých mimin na fotkách (na fb atd) dělá zle prostě hrozne divně.. jak se s nich všichni můžou pok*kat, nikdy taková praštěná nechci být.

Můžu psát pouze za kamarádku. Taky mimčo měla neplánovaně a hodně brzo - bylo jí 22. Měla naprostou hrůzu z porodu a z toho, že to mimčo nedokáže vychovat. Bála se jak to bude zvládat po finanční stránce a i po stránce psychické.
No.. teď má toho nejkrásnějšího 10měsíčního chlapečka.. zůstala na něj sama bez chlapa (maminka jí teda pomáhá) ale i tak to zvládá líp než jsme si kdokoliv z okolí mohli představit. Je to její miláček a malej závisláček.
Nikdy nezapomenu na den kdy jí prvně kopnul. Byly jsme spolu nakupovat, ona taková bez nálady a najednou se rozplakala a začala se smát zároveň. Od toho prvního kopance jako by se vyměnila. Začala se těšit a plánovat co a jak bude zařizovat

no, k tomuhle nechci tě strašit ale ta kamarádka byla taková že jí děti nikdy nic moc neříkaly ale teď prostě trpí takovou tou typickou "mateřskou debilitou".. "My máme už 4 zoubky", "My ale krásně přibíráme na váze"
Ale gratuluju ti a přeji hodně zdraví a sil jak tobě tak tomu malému špuntovi

Úplně tě chápu, taky mi jde hlava kolem z těch "mamin", ale neboj se příroda to má tak udělané a ty hormony se ti neudělají pro nic za nic. Ale ty si své dítě chceš nechat, že jo...takže se neboj i když je to neplánované, ale ty jsi s tím smířená otočí se to -určitě...Neboj nejsi první a ani jediná v takové situaci. A myslím, že každá ti pak potvrdí, že by rozhodně neměnily.

Jinak já děti nemám a ani zatím nechci...

Jako bych slyšela sebe v prosinci Je mi teda 25, nedávali jsme si pozor, a když to přijde, tak to přijde... a přišlo to poněkud rychleji, než bychom se nadáli. Neboj, mně naopak nepřijde normální "mimískování" a "těhulkování" v jakékoli fázi těhotenství, prostě plod byl počat, nakoupí se mu věci a vychováme ho, ale nemusíme se kvůli tomu chovat jak pominutí. To, že si člověk na těhotenství zvyká postupně, neznamená, že by své dítě neměl rád nebo byl horší rodič. Počkej, co s tebou udělá, až na UTZ ve 12. týdnu bude na obrazovce mrskat nožičkama malá příšerka: těhotenství přestane být abstraktním pojmem a získá reálné kontury, které se ještě znásobí kolem 19. - 20. týdne, kdy začneš cítit pohyby. Ničeho se neboj a buď v pohodě

to je hezký i když mě celkem děsí, že by mě "cokoliv" mělo kopnout zevnitř..

no tak v tomhle se snad nezměním Děkuju, za reakci

no určitě i když první rakce na test vypadala, jako že fakt nechci hrozně jsem brečela, co semnou bude, co moje břicho a strie!

no tak ted se mi chce popravdě blinkat... pocit, že je ve mě něco živýho je fakt příšernej připadám si jak v hororu o vetřelcích a přitom mě přítel/manžel podporuje.. ach jo, už aby se to zlomilo, ale uvidíme, 5. týden je hodně brzo a může se ještě lecos stát no, uvidíme..

Tak to bych ti asi neměla říkat, že pohyby vetřelce jsou zvenku vidět jako vzdouvání a boulení různých částí břicha, opravdu jak v tom filmu Je to spíš srandovní než děsivý. Člověk si nedovede představit spoustu věcí, které mu pak přijdou úplně přirozené, navíc podle pohybů víš, že je malé živé.

Adluna ještě bude litovat, že napsala na Omlazení, místo aby se rovnou zanořila do sluníčkového světa přešťastňoučkých bříškand z emimina

přesně tuhle reakci jsem měla až na detail,že jsme dítě naplánovali - já ale nepočítala,že to klapne na první pokus,bylo mi 22 a byla jsem už tři roky vdaná,vlastní byt,auto a celkem vše k životu.
Dítě jsem si nakonec nechala,bylo mi blbé vůči manželovi jít na přerušení i když bych to tenkrát nejraději udělala.Žádné nadšení se postupem těhotenství nedostavilo připadala jsem si odporně tlustá a hnusná / už jsem to nikdy nechtěla opakovat / a porodem se taky nijak extra nic nezměnilo.Dítě je omezení života minimálně na čtyři roky než trochu vyroste / 9 měsíců těhotenství + 3 roky / takže jsem to brala asi jako chlap postarat se o mimino,něco ho naučit a těšit se,až trochu vyroste a bude s ním alespoň trochu rozumná řeč.
Jinak tady je pohled ze strany otce URL velmi vtipný blog.

nene, kdepak, nikdy!

však my taky ne, to bylo prostě nečekaně... a okolnosti (byt,práce,stálý partner, auto atd.) naštěstí jsou taky v pohodě..

toho se právě bojim :-/ té fyzické změny.. Přítel se tomu směje, nebo nechápe, proč se bojim, ale jeho břicho to neni. To taky bylo celé oznámení ja "jsem asi těhotná" on "a proč tak brečíš" já "tvoje břicho to neni" a to jsem si myslela, jaká to bude jednou romantika až to oznámim Jako fakt se mi ulevilo, že nejsem jediná co to brala takhle.
No a mimochodem strašně nesnášim cizí děti jsou výjimky, které jsou roztomilé, ale to jsou jen ti, co nemluví a drží se u matky. Ale naše mamka, taky nikdy neměla ráda (to je asi silné slovo, ale prostě ji vůbec nebrali, spíš stvali) cizí děti ale nás ráda měla a to je hlavní asi no