Ahoj,
potřebuji poradit, neb nevím si už rady. Trápí mě to čím dál víc, a dá se říci že už mě tím hodně štve. -- Jde o můj vztah s matkou, my dvě jsme úplně stejné a často se hádáme. Ale to není hlavní důvod proč píšu.
Napíšu to stručně - od 15 do 19 let jsem trpěla anorexií a poté záchvatovým přejídání. (Teď už jsem OK) Ale jde o to, že jsem tím hodně ublížila rodině (hlavně mamce a taťkovi, bráchovi to bylo jedno). Zklamala jsem je. Často jsem se s nima hádala, pak jsem měla velké bolesti s břichem (srůsty po nevydařeném slepáku), které jsem měla víc jak půl roku - nechodila jsem do školy, nedalo se to. Verdikt doktorů byl ten, že nic nenašli, že jsou to jenom obyčejné srůsty, a nechali to být. Naši mi pak vynadali, že si jen vymýšlím abych nechodila do školy a přestali mi věřit. -- Bolesti břicha mám doteď, přičemž jim už o tom teď neříkám.
No a teď? Můj vztah není takový, jaký by měl být. S taťkou si moc nepovídáme, a s mámou to jde od 10 dolů. Obviňuje mě, že má kvůli mě vysoký tlak apod. -- zkrátka, že jsem ji málem přičinila infarkt. Doma dělám vše, co mi je přikázáno (uklízím, vytírám, vařím - prostě všechno) a nikdo mi za to ani nepoděkuje, prostě ani to bů. Momentálně pracuji (v říjnu odjíždím na au-pair) a kupuji si i jídlo, protože když něco sním, tak to mámu naštve a vynadá mi, že jsem snědla to a to. A nejhorší je, že mě všude pomlouvá, hlavně v práci - že nic nedělám, že se jen flákám, neuklízím apod. a to mě od ní nejvíce mrzí, když sama ví, že se tu dřu víc jak ona. No a můj bratr? Ten z toho vychází nejlíp. Je starší a naši ho milujou! Pro naše to je dítě, který má přednost. Má přítelkyni, se kterou je dlouho a máma ho všude vychvaluje, koupil si nové auto, a zase, máma ho všude vychvaluje. Prostě je pro ně "boží". A když jsem jí to řekla, že dává větší přednost bráchovi, tak mě akorát seřvala, že na něho akorát žárlím, apod. Mě jen mrzí, že jemu nabere jídlo a odnese mu ho až do pokoje, a na mě max. zařve, jídlo je hotový, pojď si nabrat. To samé se žehlením, bráchovi krásně složí spodní prádlo a mě to mrskne na stůl se slovy "ukliď si to". Už nevím co mám dělat, pokud ji to znova řeknu, tak to bude samý kolotoč. Nejhorší pro mě bylo, když jsem udělala maturitu, na kterou jsem se pilně učila a udělala jsem to - nic, řekli mi gratuluji, dostala do ruky sklenku vína a nazdar. A brácha - bylo jupí jupí jej, tady jsme ti koupili auto no a celý prázdniny byl ten nejlepší. A já jsem si nemohla ani dovolit týdenní dovolenou po maturitě, protože když jsem odpočívala, vyběhla na mě že hov** dělám ať začnu makat, že život není peříčko.
A tak se ptám, co si o tom myslíte Vy? Potřebuji názor druhé strany, protože mě to dennodenně utápí. Myslíte, že to co jsem v pubertě provedla, si teď zasloužím?
Děkuji za odpovědi.
Poslat SZ
Galerie obrázků
