Jde o to, že se šíleně bojím samoty. Nemyslím samotu takovou, že budu nezadaná, bez chlapa. Ale samotu takovou, že budu třeba dva dny sama doma. Možná si řeknete že jsem jako malé dítě, ale mě to vážně trápí. Je mi 20 let, bydlím s mamčou a s bratrem v bytě. Mamka má přítele který od ní bydlí docela daleko, dojíždí za ním na víkendy i s bratrem. Mám přítele, který bydlí asi 20km ode mě a vídáme se skoro každý víkend a v týdnu tak 3x. Kamarádek mám pár těch lepších, a když mám v týdnu volné odpoledne tak většinou chodíme nakupovat atd... a teď..když jsem třeba někde venku s kamarádkou a mám se kolem 9 vracet domů a vím že je doma mamka s bratrem tak jsem úplně v pohodě. Ale když se např. mám vracet v neděli domů od přítele a vím že mamka neni doma tak se mi ani domů nechce, protože vím, že sotva se za mnou zavřou dveře tak na mě padne šílená depka a úzkost. Nejde o to, že bych byla závislá na mamince, kdyby nebyla doma ona a byl tu třeba jen brácha, tak budu v pohodě. Jde prostě o ten pocit, že tu semnou nikdo není, že jsem úplně sama. Trápí mě to třeba taky kvůli tomu, že když se s přítelem domlouváme na víkend a on mi řekne že neví jestli u něj budu na víkend, že možná bude muset do práce a že mi dá vědět např. v pátek odpoledne. Tak už jsem z toho nervózní, protože kdyby musel do práce a já už si nic nestihla domluvit tak by to znamenalo že budu doma opět sama a zase bych akorát depkařila. takže když není jistý že se uvidíme, už si rychle vymýšlím náhradní program abych mohla u někoho být, protože nechci být doma. Takže vlastně nejsem skoro nikdy v klidu protože se bojím že mi padnou moje plány, a že skončím opět sama doma. Když třeba vím dopředu že s přítelem o víkedu nebudu, protože jde do práce, tak mi to vůbec nevadí, nevyčítám mu nic..ale jsem spíš ráda že mám čas si domluvit něco jiného a většinou to dopadne tak že odjedu bud pryč s mamčou, nebo někam ke kámošce. Není to o tom že bych byla na někom závislá, když mám rodinu doma tak mi stačí jen ten pocit že jsou vedle v pokoji a vím že kdybych se potřebovala vykecat tak mám komu. Přítel o mém problému neví, ale pomalu si všímá toho, že když mě někdy odváží domů tak jsem celá špatná a chce se mi brečet. Ale to jen v případě že vím, že tam budu sama. Chtěla bych si s ním o tom promluvit ale bojím se že mě bude mít za blázna. Doufám že jste aspon trochu pochopili co jsem tímhle deníčkem chtěla říct, a budu čekat na Vaše reakce