... v bytu ve středních Čechách, který je ale jeho. Jenže oba pracujeme v dost odlišných profesích a zejména přítel, který ve své práci dělá dost úspěšnou kariéru, pracuje vlastně skoro pořád, takže se spolu někdy ani doma skoro nevidíme. Já sama jsem doma podstatně víc než on, ale z odpolední nebo večerů, jako je i ten dnešní, kdy na něj čekám, kdy a vlastně i jestli vůbec přijde, je mi už dost smutno... Je mi už taky blbý mu pořád psát, kde je, atd., protože to stejně k ničemu není, jen si připadám trapně.
Taky si čím dál víc nerozumíme v osobním životě. On chce ve volném čase, jak tomu říká, „vyplavit adrenalin“, a tím myslí lezení, inlajny, v zimě lyže, teď ještě navíc dokonce přístrojové potápění. Je ochotný mi všechno zaplatit, ale mě to všechno už dost štve (jen do potápění s přístrojem mě nedonutil). Takže si pak prostě nerozumíme a štveme se. Navíc na nás pozoruju, jak oba teď vytváříme navzájem něco jako opačné póly magnetu. Čím víc dělá všechny ty jeho adrenalinový akcičky, tím víc se mi chce proti tomu vyhraňovat. Cítím, že ve mě chce vidět sportovní akční ženu, tak se natruc oblíkám elegantně, před časem jsem si nechala poprvé od maturity udělat gelové prodloužené nehty, což tedy komentoval dokonce docela nechutně, atd.
A teď se mi navíc opatrně a snad seriózně dvoří rozvedený kolega z práce, starší o víc než deset let, ale velmi inteligentní, a to spíš asi proto, jaká jsem, nebo spíš jaká jsem teď...
Pokud to mám ukončit, tak to bude znamenat nějaký komplikovaný stěhování atd., navíc nevím, jestli by to s tím druhým mohlo mít šanci, navíc nemám po ruce moc peněz, možná bych neměla kde bydlet. Nechci partnera podvádět, ale taky nechci v tomhle klinči pracovat na čím dál silnějším „magnetu“, kdy si oba tomu druhému na vztek budeme vymýšlet jak se víc a víc oddálit... Možná bych měla dát šanci tomu druhému - po nějakou hranici, a když by jí to možná začalo přesahovat, tak vzdát svůj dosavadní „životní“ vztah? Je to tak správně?
Díky za všechny dobře míněné reakce