Bohužel občas tak jednou za měsíc nebo dva u nás proběhne hádka kvůli blbosti. Jsou to žabomyší války, většinou ty malé přejdeme v klidu, protože to jednoho z nás přestane bavit, tak dojde za tím druhým ho utěšit.
Velmi výjimečně se ale stane, že z prkotiny uděláme velblouda. Např. se chytneme kvůli vyhozenému masu, které jsme nestihli sníst a od tohoto "nic" se hádkou přesuneme až k tomu, že já jsem hysterická a on agresivní cholerik (ve slova smyslu, že mlátí dveřmi, nebo hodí s telefonem apod.. ) a vyčítáme si jak se kdo zachoval.
Já jsem hodně přecitlivělá a lítostivá, hned začnu kvůli všemu brečet. On to samozřejmě nechápe, ale když jsem mu vysvětlila proč se mi to děje, že jsem jen hodně lítostivá, tak to pobral. Teď ale pokaždé říká ať se nelituju, že mi přece neubližuje a nic tím nevyřeším. To já samozřejmě vím, ale neumím to ovládat, může to být HA, nebo prostě mojí povahou.
Teď se to ale trošku změnilo, došla jsem totiž na to, že když on zvyšuje hlas, nebo mě sice slyší, ale neakceptuje to, co říkám, tak mě to nutí opakovat stále hlasitěji to, co říkám -> takže na něj taky začnu řvát a být arogantní. Kupodivu mi to velmi pomáhá k tomu, abych se nerozbrečela a byla schopná s ním mluvit dál. Stejně tak mi pomáhá, když u hádky něco dělám, třeba uklízím nebo přecházím z jedné místnosti do druhé. To ale mého milého přivádí k šílenství a zuří ještě víc.
Můj muž potřebuje každou hádku rozebrat do detailů proč se to stalo a kdo za to může a co s tím budeme dělat. A to je pro mě neuvěřitelně vyčerpávající, protože někdy to trvá třeba 2 hodiny a musíte být pořád ve střehu, abyste neřekli nějaký spontánní nesmysl. Třeba včera jsem byla už tak vyčerpaná a nevěděla jak jinak vyjádřit absurdnost toho, že každou moji větu obrátí proti mně, že jsem mu řekla něco ve smyslu "tak jak býváš velmi inteligentní, teď se chováš vypatlaně" no a asi si umíte představit co to s ním udělalo. Předcházela tomu věta od něj asi hodinu předtím, že bílý průhledný kalhoty nosí jen laciný "samice od býka" a že pokud to chci nosit, tak prosím, ale jemu se to nelíbí. Mě se to dotklo, protože jsem ty zmíněné kalhoty (další žabomyší válka) na sobě měla už 3x a vždy mi říkal, že mi sluší a najednou jsem laciná "samice od býka". Asi hodinu potom mi oznámil, že se vůbec nesnažím za celý rok během hádek dělat cokoli, co by nás usmířilo a že s ním teda asi nechci být, ale mám to říct rovnou. Zase mi to ujelo a křikla jsem na něj, že to si může myslet jen kre.......n, že s ním žiji rok ale přitom s ním nechci být.
Musím říct, že takové "sprosté" hádky jsme spolu nikdy nevedli a nebýt toho, že švihl telefonem a on mu shodou okolností spadl do dřezu s vodou, což nás oba zklidnilo, asi bychom na sebe řvali ještě teď.
Už několikrát jsme se po hádkách shodli, že se změníme, on nebude tak řvát zuřit a bude tolerovat to, že potřebuji občas chvíli na to, si celou situaci rozmyslet i nějaké jeho otázky a já se zase na oplátku nebudu urážet, nebudu vztahovačná a ublížená. Jenže pokaždé jsou ty hádky stejné. Mají stejný průběh a já vždy jen čekám, kdy padnou opakované věty
1. já zapomněl, že ty jsi dokonalá a nikdy nepřiznáš chybu
2. nebuď ublížená, nikdo ti nic nedělá
3. nebuď hysterická
4. máš to zapotřebí?
5. posloucháš se vůbec? víš co říkáš?
6. čas?kolik potřebuješ času si to rozmyslet, den, týden, rok?
7. takže to budeme řešit až ty mi dáš povel, že můžeme? (poté, co to s ním už 2 hodiny řeším a odpovídám mu)
Je to strašně vyčerpávající, nevím jak se změnit. Děkuji za přečtení. Chci říct, že už nám oběma není dávno 25 a dnes ráno jsem mu jen napsala na náhradní telefon "miluji tě, mrzí mě to" ale zatím bez odpovědi.
Chytli jsme se i kvůli tomu, že jsem v sobotu v 11 vstávala o půl 12 jsme snídali a pak jsem uklízela, takže nebyl uvařený oběd a on byl protivný.
V životě bych nemohla svého muže nazvat jako tyrana. Opravdu by pro mě udělal první poslední, dokáže mě rozveselit, když mi není dobře, je mi oporou, když si nevím rady, nebo mě čeká těžké rozhodnutí. Sám od sebe chystá večeři, uklízí když si vzpomene, chodí nakupovat. Každý den si upřímně vyznáváme, jak moc se máme rádi. Prožíváme spolu opravdu hezký vztah, kromě těch občasných hádek, ale i po nich za sebou dojdeme a dokážeme si říct, že se máme rádi a chceme spolu být, že se přivádíme k šílenství svými reakcemi z emocí, ale za 10 minut už zase víme, že chceme být spolu.
Tak jak jsem to všechno napsala, vím, že to všechno vypadá, jako kdybychom spolu neuměli vydržet 5 minut, ale máme opravdu hezký vztah, jen to mi tu málo kdo uvěří.
Poslat SZ
Galerie obrázků
za pár let to třeba uvidíš jinak. Mně by za to takový vztah rozhodně nestál. Druhého člověka nezměníš. Pokud ta změna byla možná - pokud by se změnit chtěl - za ten rok už by to dávno udělal. Ale člověka nepředěláš.
