Seznámili jsme se v podstatě tak, že vše začalo sexem. Už v té době jsem do toho šla s tím, že mi povahově tak moc nevyhovuje, že z toho nic víc nebude (nic víc jsem totiž nechtěla), nicméně nakonec jsem se zamilovala (nebylo to nějak žhavé pobláznění) a jsme spolu už přes dva roky. Už od začátku jsem měla vždy pocit, že to není navždy, nemá to budoucnost. Ten pocit se poslední půl rok neskutečně stupňuje, nestávají se nějaké zásadní věci nebo problémy, ale povaha/chování/názory pak se stane něco zásadnějšího co mě zklame a já si říkám no co stejně to není napořád. Už jsem tím tak posedlá, že úplně vnitřně panikařím když si představím, že např. otěhotním nebo kdyby mě požádal o ruku a já musela říct ne. Žijeme spolu.
Každým dnem to cítím, myslím na to, nejsem schopná plánovat budoucnost a vidět ho v ní.. Nevím co dělat.