Nebudu první ani poslední, což dává tak trochu naději, že se to dá zvládnout. Stalo se to asi takhle: po třech letech jsme se s přítelem neuměli dospěle vyrovnat s tím, že ne vždy je všechno růžové, a rozešli jsme se. Pak přišel půlrok střídavé ignorace, střídavých proseb, nejdřív nechtěl on, pak jsem nechtěla já, pár opileckých postelových čísel... nesuďte, znáte to taky. Pak jsme to začali řešit trochu koncepčně a po dvou měsících nezávazného randění jsme to dali znova dohromady.
Je to dva roky a je to lepší, než to kdy bylo. Oba jsme hodně dospěli (věk pro zajímavost 29 a 30), sestěhovali jsme se, plánujeme společnou budoucnost. Naučili jsme se komunikovat. Návratu nelituju, vím, že to má smysl.
A teď tedy k jádru pudla. Před rokem jsem se na jedné akci od přítelova neopatrného kamaráda dozvěděla, že během toho půlroku udržoval vztah ještě s jednou slečnou. Totálně mě to sebralo. Podle všeho se se mnou tenkrát rozešel už ve chvíli, kdy věděl, že bude mít případně kam přeskočit a s ní to ukončil zase až ve chvíli, kdy jsme si definitivně řekli, že začneme znova. To mě ponižuje. Udeřila jsem na něj, "vztah" přiznal, jakýkoli pochybení ale odmítl. Oficiálně jsme spolu nebyli, kdyby to bylo možný právnicky rozebrat asi by vyhrál.
Mluvili jsme o tom hodně, nakonec se omluvil, uzavřeli jsme to. Jenže já od té doby nefunguju tak, jako předtím. Jsou měsíce, kdy si na nic ani nevzpomenu. A pak se někde něco sepne, on si třeba s někým píše a culí se u toho, jak kuba na jelito, a mě začne bušit srdce jak o život, v hlavě hrozný scénáře. Pozná to na mě, museli jsme o tom pak mluvit vážně hodně, tak hodně, že teď už je to protivný. Jeho postoj k tomuhle problému se změnil od "to společně zvládnem, dokážu ti, že to byla minulost, sám jsem si vědomej svý blbosti" k "víš co, to už je tvůj problém, já dělal všechno, co jsem mohl, už o tom nechci slyšet". A já ho chápu. Vážně za ty dva roky neudělal jedinou věc, kterou bych mu mohla vytknout. Změnil se z nerozhodného puberťáka, co se bojí závazků, v rozumného chlapa, co nám vybírá byt ke společnému životu. A já mám stejně občas pocit, že mi něco tají, že mi neříká všechno.
Už nevím, co se sebou dál dělat, jak tyhle záchvaty zastavit. Už ho s tím nechci otravovat, protože to vlastně už ani mě nedává smysl. Začalo to mít už ten destruktivní účinek, kdy přede mnou v podstatě přestal vyslovovat ženský jména, což se kruhem vrací k tomu, že je mi pak úzko, když zjistím, že třeba mívá s někým pravidelný obědy, nebo, že začal spolupracovat na nějakém projektu s bývalou spolužačkou a bojí se mi o tom vůbec zmínit.
Máte někdo nějakou vlastní zkušenost?