Nová šance

Ahoj..tvoje situace mi částečně připomíná mě kdysi dávno..jediné co pomohlo mě, se do té školy opravdu přinutit chodit(pátky jsem ale stejně občas vynechala)..světe div se, tam si ke mně sednul spolužák o kterym jsem si myslela že je totální blb a nakonec se z nás stali skvělí přátelé. Pak už mi nevadilo mezi ně chodit- měla jsem tam oporu!
Asi bych se snažila do té školy chodit a zkusit si to zpříjemnit tím, že si sebou vezmeš oblíbenou knížku, mp3 s tím co máš ráda na přestávky..prostě se v soukromí odreágovávat.
Držim palce ať jsi silná

já měla v podstatě to samé...kvůli tomu jsem se vykašlala na VŠ protože jsem víceméně pořád brečela...ale jak se říká dokud člověk něco neztatí,tak si toho neváží....nyní jsem v situaci,kdy jsem nezaměsntaná a práci sehnat v blízkém ani dalekém okolí nemohu, máma je na mě naštvaná a buď si najdu do konce listopadu práci nebo budu muset odjet do ciziny.
Už vím,že mi nějakej chlap takhle zkazit život nemůže...příští rok zase nastoupím do školy a pořádně se do toho opřu...
Vem si ze mě příklad...neni to lehké pro ostatní pochopit,ale jsou prostě lidi jako mi,co jsou hodně citliví...myslim,že ti žádnej psycholog nepomůže..já jsem to musela pochopit sama...i když lidi do mě mluvili horem dolem...chce to čas...ale doufám,že na to přijdeš dřív než já a nenabiješ si pusu jako já

Ahoj tak se taky přidám lonský rok jsem na tom byla totálně stejne a došlo to až k tom že jsem vystřídala dvě školy a ani jednu nedodělal pak jsem byla doma, totálně bez práce v naprostých depkách a dostala jsem se z toho vlastně až ted když jsem nastoupila od září na VOŠ....takže to vubec nevzdávej, já se v tom plácala hodně dlouho a nakonec to dopadlo tak jak to je ted a mě je dobře, neříkám výborně, ještě občas tyhle stavy mám, kdy nejdu do školy a pak se akorát bojím abych neměla problém s docházkou
Ale jak radí holky zkus si tu školu něčím zpříjemnit - dobrá kniha, poslech MP3(hudba mě vždy perfektne naladí)
Drž se

Reaguji na Cecilka17:
Já jsem na tom nebyla jako ty, ale střední jsem nesnášela a byla jsem ráda, když jsem měla maturu za sebou. Ber to z té lepší stránky, tři roky máš za sebou, necelý rok před sebou, to zvládneš. Budou svátky (= volno), to ti uběhne hned.
Uvidíš, že na vysoké škole nebo v zaměstnání to bude lepší

Z toho mám pak taky strach a ještě větší depku...

Taky jsem na tom jako Ty. Přišla jsem na školu, našla jsem si tři nejlepší kamarádky... o tom se mi předtím mohlo tak maximálně zdát. A ejhle... Rodiče mi řekli, že se budeme stěhovat, i když mi slíbili, že ne... Už jsem se s nimi totiž stěhovala 7x za 16 let. Je to hrozný pokaždé přijít mezi úplně cizí. Na té nové škole už jsem skoro rok - přišla jsem o nejlepší kamarády a hlavně mojí nejlepší kamarádku. To bylo to nejhorší. Do školy sice chodím pravidelně, ale nenávidím rodiče za to že mi je vzali. Dřív jsem se ve škole snažila, ale tady...? Kašlu na tom, nemám tu žádný kamarády.. pouze lidi se kterýma prohodím pár slov typu "ahoj" nebo "jakej byl ten úkol", ale nikdy se s nimi nesměji - není důvod. Připadám si jako úplně cizí, jako člověk, který žije, ale uvnitř jsem mrtvá. O život nemám absolutní zájem. O známky se nestarám - všechno je mi jedno... Mě by pomohlo, jen kdyby jsem se mohla vrátit zpátky.
Tobě by mohlo snad pomoc, najít si nějakou dobrou kamarádku a podnikat spolu nějaký akce (jít do fitka, do kina, zajít prostě jen ven, shlídnout nějakou bláznivou komedii).
Přátelé jsou k nezaplacení

Myslím,že by si to měla zkusit zvládnout a chodit tam. Nesmíš sedět sama doma a utopit se v depresích a strachu vyjít ven mezi lidi. To právě pomáhá,být mezi lidmi. Nemyslíš? Dostala si druhou šanci,musíš jí využít a postavit se na nohy. Najdeš si přátelé a uvidíš,že to všechno přejde

No, vidíš, ten ti určitě pomůže! Ale nejvíce si pomoci - musíš ty sama! Lidé často nadávají, stěžují si, ale s problémy nic nedělají. Po škole se třeba chvilku uč a pak se věnuj nějakému koníčku, něčemu co tě naplňuje, baví. Dej si to jako odměnu.

Přesně tak. A to doslova. Pokud tu šanci nevyužiješ a znovu to pose*es, tak už taky nemusíš další šanci dostat....

Nepřemýšlej nad tím "proč to nepůjde" a "že to možná nezvládneš", ale jen nad tím "jak to zvládneš" a "jaké to bude fajn".

A k lidem...Na ty se vykašli, pokud se ti smějí apod., doslova se na vykašli. Však je uvidíš už jen pár měsíců a pak ádié. Pokud máš opravdu soc. fobii, tak se ji uč pomalu překonávat. A začni tím, ž budeš chodit do školy. Přece s ní nechceš žít navždy a ještě si ji zhoršit tím, že se zavřeš doma?!

Reaguji na martinam:
Přesně tak ! Pamatuji si jak mi bylo 12náct,byla jsem celkem otesánek a taková celkem škaredá holčička. Ve třídě ze mě měli srandu a ze všech stran jsem jenom slyšela "tlouštík,když jdeš třepe se pod tebou zem". A to musím vážně říct,že to nebylo tak hrozné když si na to teď vzpomenu. Jen mě deptali ostatní kolem mě,byla to prostě jenom "nadváha" a ostatní z toho dělali strašně velkou věc. A tak se to stalo. Zhubla jsem 15 kg,vyrostla jsem a celkově se celá změnila. Teď už vím,že jsem měla kolem sebe s prominutím idio*y,kteří vlastně nebyli spokojení sami ze sebou a tak si to vylívali na mě. Teď když je potkám tak se na mě dívají s údivem jestli jsem to já. A já můžu s hrdostí říct,že jsem se nedala protože jsem měla kolem sebe další lidi,kteří stáli při mě. Je to jenom příklad,co dokážou lidi kolem. Prošla jsem si hodně situacemi a stačilo mi,když do nás nabourala baba a ostatní se nám smáli jak máme rozbité auto a jak vypadáme jako trosky. Někteří lidi ač se jim říká "dospělí" se někdy chovají jako děti. Je tu pořád závist se kterou se nedokážou smířit. Proto si musíš najít lidi mezi kterými se budeš cítit super a o kterých budeš vědět,že budou stát při tobě a vyhýbat se těm,kteří ti nikdy nebudou stát za to aby si poslouchala jejich urážky a nadávky.