Sourozenecké vztahy

Super téma Mám o 4 roky mladšího bratra, puberta byla šílená, ale teď už je to fajn. Kdyby cokoliv, tak se na sebe můžeme spolehnout

Mám o 5 let mladšího bráchu. Do mých 15 jsme měli společný pokoj. Neustálé hádky o tom, kdo bude uklízet, na co se budem dívat v televizi. Když nastoupil na střední, tak jsme se skoro vůbec nevídali. Přišel ze školy, neřek ani bů a hned zalezl k sobě do pokoje. Teď už je to trochu lepší, i když puberta s ním mlátí pořád. Takovýty výlevy, jako "až mi bude 18", slyšíme doma obden.
Jsme po tátovi úplně stejný povahy. Dost uzavřený, všechno si moc berem, ale taky umíme docela rychle vybuchnout. Když potřebuje s něčím pomoct, vždycky se obrátí nejdřív na mě, ale abysme se navzájem s něčím svěřovali, to ne.

Ja mám staršiu sestru a nemenila by som. Hlavne keď som bola mladšia, tak čokloľvek ma trápilo, ona už zažila a vedela s tým poradiť. A tiež ma obliekala a líčila na prvú diskotéku a rande a tak..

Společný pokoj je podle mě to nejhorší co rodiče můžou udělat. Naši to mysleli dobře "abychom se spolu naučily se segrou vycházet" vysledkem je že jsem se vždy strašne těšila až odjede na internat a davala jsem ji to najevo..anebo jsem nechodila do školy abych si užila toho klidu kdy jsem sama v pokojiku....dodnes máme vztah nijaký, lhostejný. a strašne si ted navíc chráním soukromí "muj byt, muj pokoj..moje moje" což je zas problem ve vztazích. Takže je-li možnost tak určitě vlastní pokoj dítěti. Neměla jsem nikdy soukromí, ona dominantní o všem rozhododvalo kdy pujdem spat kdy se zhasne...já jí zas dělala naschvály..jsem rádaže je to za náma a žijeme si každa po svým. a na Vanoce se rády vidíme to pa i pokecáme

Jinak by někde po světe mel pobíhat ještě muj nevlastní bratr..tak 17 mu může být. Ale doma se o tom nikdy nemluvilo a tak vim jen že se menuje po tátovi Martin.

Jé, závidím. Vždycky jsem chtěla sourozence, ale jaksi mi rodiče moje přání nevyplnili...

Mám o 7 let starší sestru. Vždycky nám to v mládí klapalo. Jsem za ní vděčná. Bohužel, už se tolik nevidáme a nemáme už k sobě tak blízko jako dřív

mám dva sourozence - starší ségru a mladšího bráchu. Ségru nenávidím, ublížila mi jak jen to šlo, ale s bráchou super vztah..

Reaguji na Janice28:
Ono to bohužel ve 3+1 jinak nešlo. Ale trpěla jsem, jako malá citlivá holka jsem potřebovala svoje soukromí, a bratr puberťák mě prostě sjížděl. No naučilo mě to do života, to jo, ale taky jsem pak nikdy nechtěla v bytě spolubydlícího, ač jsem měla volný pokoj.
Dokud jsme byli s manželem a mluvili o druhém dítěti, trval manžel na společném dětském pokoji, i kdybychom měli v budoucnu volnou místnost. Já naopak od určitého věku (třeba od začátku školy) trvala na samostatných pokojích. No teď už to řešit nemusíme, druhé dítě už spolu mít nebudeme. Manžel má o 2 roky mladší sestru, bydleli spolu, mají nádherný vztah, vždycky jsem jim ho záviděla, to sourozenecký napojení, péči, kontakty...

Mám o sedm let mladší sestru a je mi úplně ukradená.

Já jsem o 4 a půl roku starší než můj brácha a nikdy jsme si spolu moc nerozuměli. Jako malí jsme se prali, hádali, já ho nesnášela, teď spolu vydržíme půlku dne a už jsme zas v sobě. Nesnáším jeho styl jednání, musela bych ho fakt zabít. Jako mám ho ráda, ale je fajn, když je fuč! Dřív jsem si i přála být jedináček. Nevidím v sourozenci žádné výhody. Teď je dlouhodobě na kolejích a vyhovuje mi, že přijede jednou za čas. Nemáme potřebu spolu komunikovat, takže ačkoliv jsme třeba oba online, nepíšeme si.

Ani já ne,sourozenec nemusí být naladěn na stejné vlně a pak je ten problém,že sourozence si mikdo memůže vybrat,přátele a partnery ano.........proto mám jedináčka

Tak já jsem se sestrami nejspíš spojená, ačkoliv na to nevěřím!, ale asi jsem trochu senzibilní- prostě tak nějak poznám, že se s nimi něco děje.
Jinak bych pro ně umřela, jsou pro mě nejdůležitější na světě.

Nedávno měla moje šestnáctiletá sestra status na Facebooku (a to už je co říci, byl to její první status): "Dejte pětiletýmu dítěti do ruky nůžky a polovina vlasů je pryč!". Protože má vlasy stejně dlouhé jako já (okolo 80 centimetrů) a rovněž na nich hrozně lpí, tak jak jsem si to přečetla, málem to se mnou seklo. Byla jsem hrozně v šoku, dokonce mi tekly i slzy Okamžitě jsem zvedla mobil a volala domů, co má s vlasama. Nakonec se ukázalo, že si je ta malá ustřihla sama sobě- mně se tak strašně ulevilo a měla jsem najednou takovou radost ze života Prostě sestry starost, moje ještě větší

No to je jak s vlasama - kdo má kudrnaté, chce rovné, kdo má hřebíky, chce vlny. Takže i jedináčci většinou fňukají, že jsou sami a touží po sourozenci. Jako jak říkám, bráchu mám ráda, nedám na něj dopustit, vždycky jsem se ho zastávala, protože nesnáším, když mi někdo "sahá" na rodinu, ale jinak spolu extra vztahy nemáme. Třeba časem, kdo ví...

Náš kluk nikdy netoužil malé děti návštěv nechtěl ani pustit do svého pokoje.