Strach sednout po autonehodě znovu do auta

Zdá se mi, že podobná diskuze tady už dříve byla, ale hledat se mi nechce

Jinak já měla něco podobného, v roce 2007 jsme s přítelem měli nehodu, kdy jsem byla snad i v šoku, i když jsem měla dodřený jen obličej a naražený nos od volantu. Pak jsem se taky trochu bála jezdit, ale jelikož mi nic jiného nezbývalo, tak jsem musela, jsem moc líná na to, abych jezdila vlakem nebo autobusem.

Navíc se to stalo asi 2 km od baráku, kudy jezdím dnes a denně, takže ze začátku jsem pořád tu nehodu měla před očima, i teď si na to občas vzpomenu.

Určitě jednou přestaneš mít strach, ale musíš tama jet, jinak se toho strachu nezbavíš a co se týče toho, že nechceš s nikým sednout do auta, taky jsem to měla tak, ale jak jsem psala již výše- nic jiného mi nezbývalo, tak jsem s někým jet musela.

A věř tomu, že nehody se sice stávají denně, ale je malá pravděpodobnost, že tobě by se stala opět.

Držím palce, ať to zvládneš.

Reaguji na Klariska1241:
Zkoušela jsem hledat, ale žádnou takovou jsem nenašla, nebo jsem slepá

Jinak děkuji za reakci. Je mi jasné, že to budu muset překonat, ale už jen to, že v autě se mi kdysi zabila sestřenka...no moc mi to nepomáhá.
Jinak děkuji za reakci

Myslím, že čím dřív začneš jezdit, tím líp. Ze začátku to bude asi trošku boj, ale určitě to překonáš a bude to v pohodě My jsme naštěstí nikdy klasicky nebourali, jen jsem v noci na dálnici sejmula daňka a byla jsem z toho vyklepaná ještě pěkně dlouho. V noci jsem nechtěla jezdit vůbec, ale už si to nějak sedlo a jezdím, i když dobrý pocit z toho opravdu nemám...

Já tedy neměla nehodu jako nehodu, srazila jsem srnu a hodně. Hrozně jsem se bála potom sednout do auta a řídit, měla jsem z toho úplný strach, panickou hrůzu. Jak píše zakladatelka, viděla jsem vše co se může stát. Jediné co mi na to pomohlo je, že mě mamka nutila řídit, prostě sednout do auta a jet. Posadila mě za volant skoro násilím A to jediné pomohlo mě. Vím, že kdybych neměla nikoho, kdo by mě za volant nenutil, tak bych tam už snad nikdy nesedla a neřídila......První jízda po nehodě co jsem řídila byla plná strachu. Teď už drandím vesele sama

Tak to bych nejela, ani kdybych nebourala...

Jinak jinej recept, než si do auta znovu sednout, na to není. Strach se musí překonávat, protože když se bude pěstovat, bude to jen a jen horší. Držím pěsti

Měla jsem ten samý problém. Mě se zvedal žaludek, jakmile jsem se rozjela. Trvalo mi hoodně dlouho než jsem do auta sedla. Ale nakonec jsem prostě musela a jela. Nebylo to nic moc a není to 100% ale už jsem si prostě zvykla. Takže začít jezdit a jezdit. Jiná rada není.

Ahoj, kamarádka měla taky kdysi nehodu - nebylo to nic vážného, skončili s autem v příkopě a potlučení.
Taky měla hrozný strach znovu sednout za volant, pořád to měla před očima.

Tohle jí taky pomohlo - taťka ji posadil do auta a jezdili spolu, první jízdy byla pořádně vyklepaná, ale pak už dobrý. Teď už si na to ani nevzpomene a vozí v autě bez obav i svoje děti.
Jediné, co můžu poradit, je tedy překonat se a zkusit zase jezdit..

S 20ti letým řidičem bych si to já osobně taky netroufla

Děkuji všem, co sem píšete
Jak tak koukám, tak máte asi pravdu v tom, že nezbývá nic jiného, než prostě sednout do auta a jet. Vás v tom podporovalo okolí, no mě od toho spíše zrazuje a to je asi chyba. Stejně nebude zbytí...

Něco podobného jsem zažívala po tom, co se mi kamarádka v autě zabila. Do auta jsem sice sedla, ale jakmile někdo překročil rychlost 60km/hod, chytaly se mě panické záchvaty.... Nejdřív jsme to chtěli řešit psychologem, ale než jsem se k návštěvě rozhoupala, uplynuly cca 2 roky, a i když tam strach pořád je (jsem dost velká citlivka), tak se to časem o moc zlepšilo.. Myslím, že to chce určitě čas.....

Právě, ted se na to koukám jinak. Ještě mě skoro sprdnul za to, že mu kazím dovolenou. Kecy typu, že se nejede zabít a tak..no a tím mě odradil ještě víc. S ním nejedu.

Reaguji na anysekk:
Taky se bojím rychlé jízdy a to už jsem se bála před tou událostí. Co budu dělat teď, nevím. Ale budem muset jet hooodně pomalu a i tak budu asi jako na trní celou cestu.

To, že na to má odvahu, ještě neznamená, že na to má fyzicky. Dvacetiletý člověk prostě nemá tolik zkušeností a tak naježdíno, abych si s ním troufla jet do Chorvatska.

Kup si Zetko, přilep si ho na zadek auta a klidně jezdi pomalu. Lepší jet pomalu a soustředit se, než rychle a zazmatkovat. Neboj se, to zvládneš, i když se ti to zdá teďka nemožný

No to ti teda věřím. Taky jsem ve stavu, že bych třeba do Chorvatska nejela. )

Je zvláštní, že sama řídím ale když řídí někdo cizí, tak je mi stejně na nic Ale tak aspoň, že řidím. To je už v pohodě

Taky mám za sebou nehodu, akorát ne v autě teda.. Jeli jsme pomalu, ale de*il co nám dával přednost se najednou rozjel. Docela jsem si poležela v nemocnici. Od té doby jsem už 2x jela, ale musím říct, že jak jsem si to předtím užívala, teď je to pro mě za trest. Řidiči sice věřím, ale pořád se mi honí hlavou - co když ten, koho zrovna předjíždíme, najednou odbočí (což vidím celkem často, nerozhlídne se, nedá blinkr a jede..) a podobně... Co s tím netuším, doufám, že to časem přejde.