Strach v autě

Měla jsem to samé, ale ne v takové míře. Když řídil někdo jiný než já, musela jsem se pořád dívat na cestu a nesnesla jsem NEvidět, jak jede..pořád jsem "nahlížela do zatáček" a kontrolovala, zda do nás někde někdo nechce napálit. Stalo se to po tom, že nám řidič na vedlejší nedal přednost a vjel vysokou rychlostí nám do protisměru, tak jsme to strhli a skončili v příkopě - neřídila jsem já. Naštěstí to nebylo nic vážného.
Neporadím ti, jak se toho zbavit, mě to časem (tak za rok) přešlo samo..U tebe jelikož jsi ty nehody opravdu prožila je to silnější a pokud to časem samo nezmizí, bylo by dobré navštívit psychologa a do té doby poprosit kamarády, aby s tebou jezdili opravdu opatrně a hlavně pomalu.
Je to hodně nepříjemné, už bych to taky nechtěla znovu prožívat a vím, že trvale to takhle určitě nemůžeš v sobě držet..při vzpomínkách na tu bezradnost mě ještě teď popadá úzkost.

já všechny prosím ať jedou opatrně, ale i tak, je to potom hroznej stres i pro toho člověka. Ta nehoda se srnkou je asi rok a půl zpátky a ta druhá, to jsem ještě bourala s našima, to je tak cca 6 let. Přijde mi to dlouho a takový strach mám až poslední rok...

Mám něco podobnýho, i když ne tak úplně. Taky sama "řídím", v uvozovkách proto, že skoro hned po autoškole (to jsem ještě řídila ráda) mi jeden blb předjížděl na křižovatce! (prostě fakt *****, s drahy autem a kmotrovskou spz) no a já jsem se málem čelně střetla s jedním autem, které mělo zrovna (stejně jako já) na té křižovatce přednost a oba jsme se uhybali tomu pitomci.. Od té doby se bojím řídit, a i jako spolujezdec sleduju okolí a řeším, co kdo může udělat.. A bohužel časem se to zlepšilo jen trochu už je to nějaký 4 roky, za volant občas sednu (tak jednou do měsíce, když mi situace donutí), ale je to teda děs běs.. a přitom vím, že jednou ten řidičák asi budu potřebovat... tak snad to postupně ještě přejde..

Já měla taky strach....Kdysi jsem měla ráda rychlou jízdu, když jsem byla neřidič....S přítelem jsem se nebála...až do té doby, než jsme na sněhu dostali smyk a letěli přes střechu do příkopu (oba nepřipoutání), sice se nám nic nestalo, ale i tak.
Potom jsem měla řidičák a furt řídila já (cca 2 roky) nesedl on za volant...Ale poslední dobou teď řídí on, ze začátku jsem měla strach (jako spolujezdec), když jsem věděla, že už jednou boural se mnou, ale teď už jsem si zvykla a už se s ním nebojím....
Ale občas mám taky panickou hrůzu, když řídí někdo jiný, než já.

Reaguji na Marie Antoinette:
Myslím si,že je to normální.My jsme měli s přítelem autonehodu v září - vezl mě akorát na kontrolu do nemocnice a pršelo a dostali jsme smyk..jediné co si pamatuju je,jak ten smyk se mnou hodil na jednu stranu, na druhou a pak už v hlavě nemám nic..až to,jak vstávám ze zemi..nechápu jak se to mohlo stát..
vjeli jsme ke krajnici a hned bylo pole a vymrštilo nás to na druhou stranu a převrátilo na střechu..můžem být rádi,že nejelo na druhé straně auto..

přítel si teď v únoru koupil nové auto a kdykoli jedem třeba jen 70km/ hod tak prostě jak se v zatáčkách nakláním na jednu stranu, na druhou úplně se mi vrací vzpomínky na nehodu,kdy se mnou tak házel ten smyk..
myslím si,že tohle nikdy nedostaneš úplně z hlavy..a i přítel teď jezdí o hodně opatrněji..
já jsem si akorát asi týden před autonehodou udělala řidičák a od září jsem ještě neřídila..po té nehodě mám strach,ale měla bych to pomalu zkoušet ať nemám řidičák k ničemu..
taky mám strach i když přítel jede pomalu -může se stát cokoliv a ani to nemusí být tvoje vina..takže příteli nadávám za každou kravinu,ale opravdu nepotřebuju abychom někdy skončili tak mladí mrtví kvůli nějaké opravdu blbosti
držím pěsti ať se to časem aspoň zlepší

je to těžký, vůbec nevím, jak to překonat, ráda cestuju ....