Tvrdohlavá sestra

Tak to zase moment. Já kamarády mám, mám i super kámošku, která je pro mě něco jako druhá sestra. Občas zajdem do hospody, s kámoškou na nákupy nebo i se ségrou. Mám několik koníčků (focení, koně, cyklistika). Přítele nemám to je pravda a nikdy jsem ho neměla, nějak nejsou kluci (jednoho jsem odmítla v 16 s tím, že nejsem připravená a druhý, prostě mi nybyl sympatický) a když už je nějaký o kterýho bych měl azájem tak je jak napotvoru zadaný

Reaguji na Vendys123:
Já nemám problém se najíst před lidma i cizím, když jedí taky. Já mám problém s tím, když kolem mě jsou lidé (zvlášť doma), kteří vidí, že se chystáme třeba i celá rodina jíst, pozvem ho taky a on odmítne a sedí a kouká jak jíme, to mi vadí. V restauraci, ve školní jídelně a všude jinde, kde se jí mi to je úplně ukradené. Jako malou mě učili, že je slušné, pokud si na návštěvě a oni se chystají k jídlu, tak pokud tě něpozvou nebo ty odmítneš, tak odejít.

to špatně vyznělo, myslela jsem, že sem seděla v jiné místnosti, jinak pokoj máme se sestrou společný, je to něco mezi šatnou a ložnicí (starý byt, špatná dispozice obrovské pokoje, al ev malém množství ), já se učím v jídelně

Reaguji na Pepis:
Tak to máme skoro stejně. Já si u ostatních lidí taky prosadím svoje. Umím jim říct ne, klidně diskutuji i s profesorem, když si myslím, že nemá pravdu. Na veřejnosti působím možná až moc suvereně (opět moje skrývání emocí), kamarádka mi závidím, jak nemám žádnou trému, jsme schopná s učiteli komunikovat jasně a přesně(haha kdyby cítila můj stažený žaludek).

Jinka konec epizody sestra, přítel a návštěva. Tak sme s mamkou naklidily, nakoupily, mamka navařila a čekáme, čekáme, už je doma táta a pořád čekáme, tak píšu sms, jako kde jsou, a odpověď: šli sme za kamarádem, přijdu sama. Takže táta se začal rozčilovat(ne na mě, ale mě je to nepříjemné, když jsou lidé kolem mě naštvaní, jsem na tohle citlivka) ale pak to vyčetl i ségře když přišla, ale ona to nějakým zázračným způsobem dokáže odbít, začne se usmívat a kňourat, Jé mami promiň, mami mě to vůbec nedošlo. No i kámen by se ustrnul

Tato slova ale pro každého znamenají něco jiného. Kdy už to pochopíš?

Reaguji na TheCarex:
To je opravdu moc zajímavé to tvé uvažování. Asi to nemáš v životě s tímto přístupem moc jednoduché. Já jsem tu o mém životě nenapsala ani slovo a ty už mě vidíš zavřenou doma v koutě Tady fakt nemá smysl dál diskutovat, protože ty si budeš stále vést svou a prosazovat pouze ty své správné názory a pohledy na svět. Já naštěstí tak omezená nejsem a jsem schopná chápat různé lidské povahy a to, že každý v životě uznává jiné hodnoty. Měj se.

Přesně tak. Všimla jsem si toho už v několika diskuzích.

To je pěkná hovadina.

ale to, že jsi nikoho takového nepotkala ještě neznamená, že takový někdo neexistuje víš. To je třeba jako s tasmánským čertem, existuje, ale přepokládám, žes ho taky nepotkala

Akurát že na túto slečnu to platí. Zrejme to bude tasmanský čert

Přesně tak.
Nemám sílu (a chuť) jí to vyvracet a diskutovat s ní, protože jsem si v ostatních diskuzích všimla, že ona si pořád dokola mele to své (jiné diskutující už jí to vytýkaly), má jen svou pravdu a hlavně je neomylná.

To je jen samé já já a já. Zavání mi to egocentrismem.

odpovedala tejto, lebo ju tak trochu napadla

tak ju to asi namíchlo

A mezi tím je zlatá střední cesta.

Tudíž v každé diskuzi.

Ať si tu každý udělá svůj názor. Narozdíl od Tebe nemám potřebu se tu uchylovat k urážkám.

Pravděpodobně jsi myslela podmět, přísudek.

Reaguji na TheCarex:
Ano jsem strašná domácí puťka celé dny jenom sedím doma na zadku a nic nedělám. To učení mi leze do hlavy samo, takže se nemusím učit a jenom blbě koukat do zdi a nic nedělat. Koně, kola i ta badmintonová raketa, všichni se obslouží sami beze mně, protože já sedím přece doma na zadku. i ti kamarádi si se mnou povídají jen nějak telepaticky, protože já zase sedím doma na zadku
Víš milá Carex, ono když ti ve 12 letech sdělí, že tvůj otec má nevyléčitelnou nemoc, které se vlasně nikdy nezbaví a ikdyž překoná prvních 5 let, tak je tu ta šance pořád, že se to vrátí. Když i ošetřující lékaři jen bezmocně kroutí hlavou a lékařky u toho i brečí, protože se přidaly komplikace, které jsou neléčitelné a je jenom jednoprocentní naděje, že se s tím to tělo vypořádá samo. Měsíc žiješ s tím, že jen čekáš a doufáš, že se máma nevrátí z nemocnice s brekem. Po tom musí mít každý normální člověk, který má jen špetku respektu, úcty a slušného vychování, nějakou míru, co od člověka, který už tu 10 let neměl být, zkousne a co už ne. Pokud to někdo tak nastavené nemá, tak je podle mně zabedněnec, který si neváží toho co má a jen mu přeji, aby nikdy nemusel prožít to co já a celá moje rodina.

Nechtěla jsem to sem psát, protože to je něco, co mám normálně zastrčené hodně hluboko a nemyslím na to ráda, ale narozdíl od táty u mně nikdo jiný nemá nastavenou tak vysokou hladinu, kdy už toho je dost a TheCarex už ji překonala vícekrát, má jen štěstí, že nejsem domácí puťka, co nic nedělá, ale mám spoustu jiné a lepší zábavy než vysedávat u Omlázka a hádat se s ní.