Od svých 19 jsem pracovala jako kadeřnice. Buď jako živnostník, nebo jako zaměstnanec, či jako otrok za minimální mzdu v salonu (nebudu jmenovat, ale všichni ho znají a je v každém OC). Svou práci jsem zbožňovala a zbožňuju, ale v Česku se kadeřnice moc nechytají. 4 roky jsem bojovala s nedostatkem peněz, nošení bot až do prasknutí.
Když jsem pracovala jako kadeřnice v Ostravě (první práce), vydělávála jsem dost - to znamená:zaplatila jsem všechno potřebné, každý měsíc, a 2 až 3 tisíce mi zbyly, to byl můj čistý výdělek. Ale já nic jiného neznala, tak jsem byla šťastná. Pak jsem ale odešla do jiného salonu a od té doby se to se mnou vezlo... bez peněz, dluhy. Každý měsíc jsem byla víc a víc v mínusu, kdyby nebylo mých hodných rodičů, asi bych už seděla ve vězení, nebo bych měla zkušenosti s exekucí 
Každopádně držela jsem se tu jen kvůli přítele Petra, tak moc jsem ho milovala, že jsem zapomínala na fakt, že kdybych s ním nebyla, jela bych minimálně do Prahy. Ale pak, po 3 letech vztahu, nastal rozchod. Pak pár měsíců snahy najít si normální práci v Ostravě, jsem se rozhodla pro krok - NAJÍT SI PRÁCI V ZAHRANIČÍ. Práci jsem nenašla, ale kamarád jel do Německa pracovat, tak jsem jela s ním...
Jsem tu již 2,5 měsíce, ale měla jsem z pekla štěstí. Neumím ani jazyk, měla jsem počátečních 400 euro (samozřejmě od rodičů), se 3 kufry, bez práce, bez bytu, bez ničeho! Kamarádova kamarádka nám poskytla azyl. Ale ta kamarádova kamarádka měla dalšího kamaráda O
... seznámila mě hned ten den, co jsem tu byla... zajistil mi práci v hotelu 10 minut chůze od NAŠEHO bytu. Hned jsem se k němu nastěhovala, nájem ode mě nechce, dokud nebudu mít větší výplatu... vzal si mě pod svá křídla a teď jsem ta nejšťastnější ženská na světě. Dluhy konečně splácím, máme krásného kocourka a mluvíme o budoucnosti. A vypadá moc nadějně, tfuj tfuj
Poslat SZ
Galerie obrázků
