Zdravím všechny omlazenkyně
kde začít...s přítelem jsme spolu dva roky z toho půl roku navštěvování se a dojíždění za sebou. Já jsem pocházela z Nového Jičína a přítel z Bohumína. Přítel měl svůj vlastní byt a mě zbývalo už jen pár měsíců do dodělání školy...takže když jsem stála před rozhodnutím jestli se k němu nastěhovat,neváhala jsem...
Ale teď asi po roce a půl bydlení úplně v novém městě, není až tak bezva, jak jsem si představovala. Ze dne na den, po závěrečných zkouškách jsem si sbalila věci , ani se pořádně nerozloučila se všemi kamarády a přestěhovala se. A co mě vlastně tak vadí? Přítel je vcelku samotář a moc kamarádů k životu nepotřebuje a já vždy bývala společenský typ a lidi k životu potřebovala,alespoň pár těch dobrých kamarádů a tady nastal ten problém...žádné kamarády tu nemám ani jsem neměla šanci si tu nějaké najít, přítel tu moc lidi nemá v lásce a když už se s někým baví, tak to jsou kluci a já bych spíš brala tu kamarádku...tak celé dny sedím doma, když už se jdu projít tak sama a to mě teda vůbec nebaví. Ne že by přítel nechodil semnou, ale taky chodí do práce a nemůže spolu být 24hodin.
Po pár měsících, když jsem se nastěhovala jsem se uklidňovala tím, že si najdu práci a sní i nějaké ty kamarády, jenže už je to přes rok co si práci nemůžu najít a i žádní kamarádi mi tu do cesty nepřišli....po čase jsem začala trpět nespavostí a depresemi.
Jen by mě zajímalo jestli se někdo dostal do stejné situace? Nebo jak z toho ven?
Děkuju
Poslat SZ
možná i proto, že když už se s někým bavím, tak mě ten člověk opravdu zajímá a podle toho se chovám, nemám ráda povrchní hrané vztahy. Nejde to ale přes "sílu", halt i s kamarádkou si musíš sednout, tak jak schlapem (možná i víc 
) ale to zas neznamená, že se nemůžeš potkávat s více fajn lidmi, kteří budou každý jiný.