Vztah na dálku

Možná bych na začátek měla uvést, ze jsme s přítelem oba ještě dost mladí.. Začali jsme spolu chodit v mých šestnácti letech a nyní jsme spolu 3 roky. Náš vztah byl vždycky velice harmonický a založený na důvěře. Jako dvě osobnosti jsme si opravdu sedli, nikdy jsme se za celou dobu nějak zle nepohádali, ikdyž menší krize samozřejmě byly. Vždy jsem měla problém s komunikací vzhledem ke komplikovanému vztahu s otcem, ale přítel se mnou měl vždy trpělivost a tak se snažíme o zdravou komunikaci, ikdyž je to se mnou někdy těžké. Ale abych se dostala k věci..

Před vysokou školou jsem se rozhodla odcestovat jako Au Pair do zahraničí. Přítel mě velice mile překvapil, když mi řekl, že bych měla jet, že je to dobrá zkušenost a že to ten necelý rok zvladneme. Ráda bych taky napsala, že jsem byla ochotná kvůli němu zůstat, pokud by si to přál. Po odjezdu se ale všechno změnilo.

Najednou mi začal všechno vyčítat, jak jsem nás mohla na rok rozdělit kvůli svým touhám poznávat, jak jsem náš vztah mohla tomuhle vystavit a podobně. Najednou to byl někdo úplně jiný. Bylo to jako na houpačce.. Jednou psal, ze to zvladneme, že naše láska je na to dostatečně silná a druhý den bylo zase všechno špatně, že to nezvládne, že beze mě vedle sebe nemá pro co žít atd. Celý tenhle odjezd byl pro mě dost těžký, ale že se přítel začne takhle chovat jsem vůbec nečekala a díky tomu je to ještě tisíckrát těžší. Pořád jsem se snažila nás držet pohromadě, snažit se s nim komunikovat, i když jeden týden se mnou chtěl každý den volat a druhý mě zasypával výčitkami. Ať jsem se ho snažila povzbudit jakkoliv, napomáhalo to..neposlouchal mě..pořád v sobě měl ten vztek, že jsem ho nechala samotného,odjela a téměř každý rozhovor na toto téma skončil hádkou.

Asi bych také měla stručně uvést, že jsme asi měsíc před odjezdem měli menší krizi. Párkrát se stalo, že přítel jel na zábavu a já se to dověděla až druhý den.. Nebo jsme šli někam spolu a on většinu času byl jen s jeho kamarády..nebo pokud někde byl, za celý večer mi skoro nenapsal a já měla strach jestli je v pořádku.. Bylo mi to líto a trochu jsem měla pocit že pro něj nejsem tak důležitá jako on pro mě a začala jsem mu dost věcí vyčítat..on byl unavený z toho, že se mi pořád něco nelíbí a já z toho, že mu musím pořád něco vytýkat. Dopadlo to až tak, že jsem si začala psát s jedním známým, který jak se ukázalo se o mě zajímal. V té době mi ta pozornost od přítele chyběla, proto jsem se tomu nebránila. Nikam dál to nezašlo ale i tak to přítel zjistil a nebylo to dobré.. Měla jsem opravdu hrozný strach ze o něj přijdu a okamžitě jsem veškerý kontakt s dotyčným ukončila. Vím, že to byla chyba a omluvila jsem se za to. Nakonec jsme se usmířili a přítel mi řekl, že pro příště mu mám všechno říct a né hledat to, co mi chybí, někde jinde. Potom byl náš vztah dokonce lepší než předtím, ale obavám se, ze vnitřně se s tím pořád nevyrovnal a možná proto má takový strach, když jsem od něj tak daleko..

Další věc velice krátce..s jeho rodinou jsem měla vždy opravdu dobré vztahy, ale ukázalo se, že se na mě teď zlobí, protože jsem odjela a příteli je kvůli mě tak hrozně. Znovu říkám že předtím mě jeho maminka i podporovala a najednou se ke mě všichni otočili zády..i když tohle je asi pochopitelné. Nikdo přeci nechce vidět své dítě ublížené, ikdyž jsem si myslela, že ona by to mohla vidět více objektivně a že ani pro mě to není lehké.. A hlavně, ze jsem mu tím odjezdem nechtěla ublížit.

Takže nevím, co teď dělat.. Pořád říká, že o mě nechce přijít, ale na druhou stranu mi nepřijde, že by se nějak opravdu snažil, aby to fungovalo. Tolik se do sebe kvůli tomu smutku uzavřel že mě od sebe spíše odstrkuje a mě teď napadají takové myšlenky, co bude dělat, až nás potká nějaká další zkouška a on místo toho, aby se mnou bojoval za náš vztah, tak se ke me otočí zády, protože si bude připadat ubližený, ukrivděný atd.

Nevím už jak mu pomoci a dochází mi síla to táhnout za nás za oba. Máme v plánu společný víkend po tak dlouhé době od sebe, tak doufám, že se nám podaří přijít na způsob, jak tohle vydržet a že to začne všechno vidět jinak a ne jen jako křivdu. A třeba mi to jednou i bude přát.