Mám známého (není to kamarád), se kterým se známe cca půl roku z práce, doposud jsme se jen zdravili, prohodili možná pár slov až nedávno mě pozval ven, byli jsme v kině, na večeři a na třetí schůzce jsme skončili u něho doma. Uzavřeli jsme dohodu, že budeme mít vztah založený na sexu a to, proto že ani jeden z nás teď nechce vztah. Bohužel však, jak to bývá, jeden z páru vždycky začne chtít mít něco víc a v tomto případě jsem to já. Chtěla bych být jeho přítelkyní, a vůbec by mi nevadilo, kdybychom spolu trávili čas tak jako doposud, nemusíme se vídat často, denně si psát, volat apod. Jde mi jen o to vědomí, že jsme spolu. Chci si s ním o tom promluvit, že jsem přišla na to, že zkrátka vztah založený jen na sexu pro mě není a že chci víc. Ale co mám dělat, když mi jasně řekne, že on vztah prostě teď nechce? Mám se ho ptát, kdy jako bude připravený na vztah? A jestli si vůbec umí představit, že by se mnou byl ? Mám to s ním skoncovat a být sama, nebo než abych byla sama, si s ním občas užít? Nechci ztrácet čas a být zklamaná tak, jako tak. Je jasné, že pokud spolu nevytvoříme pár, dopadne to špatně. Zajímalo by mne, proč vůbec vztah nechce? Vnímají to muži snad jako nutné zlo, vězení? Slíbili jsme si, že ani jeden s nikým dalším spát nebudeme, tak proč mi přijde, že si chce nechávat zadní vrátka? Ano, na nějaké vážné vztahy jsme mladí (je nám 20), ale nikde není psáno, že spolu musíme být do konce života. Co si o tom myslíte, máte zkušenost s tímhle typem vztahu? Podařilo se vám z tohoto vztahu postoupit k normálnímu, běžnému partnerství?