Ženění aneb když muži chtějí svatbu a manželství

Eviško já osobně si myslím, že pokud se na to chlap necítí, neudeláš nic. Měla jsem 5 let přítele, který byl přesně ten tip co píšeš ze začátku a jednoho dne jsem si řekla, že než mu dělat 10 let blbku a pak aby mě opustil, opustila já jeho a teď mám úžasného partnera, který mě miluje celým srdcem, hýčká si mě a svatně se rozhodně nebrání (šak ho to brzy čeká). Chlapa nepředěláš... Asi jsou ženy, co dokáží celý život ve vztahu "intrikovat", ale není to trochu únavné? Toť můj názor...

Ivčáááá
A současný partner vyrukoval s manželstvím sám? Při jaké příležitosti? Tušíš "jak na to přišel"?

Ve vztahu doufám neintrikuji. Není to tak, že by se mnou partner ve svých plánech nepočítal, jen to vypadá, že budu pořád jen přítelkyně (jak dlouho? jasně, znám páry co se nevzaly a jsou spolu třeba třicet let...ale). Přitom to jsem já, kdo mu vytváří zázemí, pohodu, domov, umožnuje mu, aby se realizoval v tom, co ho baví a dělám to všechno z lásky, nejde o peníze ani o nic. Jen mně napadá, jestli není na čase posun. Nechci vztah zase "přechodit". Partnera to asi nenapadá, je takto spokojený, nemá takovéhle zkušenosti z minulosti jako já.

když třeba tohle já neberu jako oběť...Já to beru jako součást života. Vždyť ne vždy ze vztahu odchází muž, v mém okolí je to ve většině případů žena, která začne nevěrou a skončí to rozchodem...U mě se chtěli ženit ti, o které jsem zas až tolik nestála. A naštěstí ani ten, o kterého stojím já, se tomu nebrání, jen to nechce uspěchat.

podle mě se toho násilím nebo nějakým postrkováním nedočkáš, když nechce chlap, tak se můžeš na hlavu stavět a nedosáhneš toho. Nebo třeba dosáhneš, ale nemůže to mít dlouhé trvání

To nejde konkrétně říct, prostě se máme navzájem moc rádi a tak nějak s tím "počítal"... Již dřív mi několikrát řekl, že si přeje, abych byla jeho žena, již dlouho tak o mě mluví před přáteli, prostě to chce "udělat" Právě proto si myslím, že pokud se na to necítí, težko změníš jeho názor, byť lehoučkými nenápadnými kroky...

Možná by taky nebylo špatné mu o tvých pocitech říci...Ale ne stylem "chci manželství". Prostě si popovídat o tom, že máte hezký vztah (jsem pochopila), plánujete budoucnost, ale trápí tě jeho názor na manželství nebo tak něco, nevyhrkout,ale naznačit proč to tak vidí... Že tobě to k naplnění vzahu moc chybí...

Ivčáááá
Tak to máš asi štěstí na partnera, když ti mluví o svatbě. To se moc nenosí (aspon ne mezi těmi, kterým ještě zbývají celé roky do třicítky). Já právě nechci, mu říkat, že mi to k naplnění vztahu chybí - tj. že chci svatbu (sama se přiznám, že mě to svatební divadlo trochu děsí).. Na to jsem moc hrdá,abych mu říkala, jak stráášně toužím po manželství, asi by ho to spíš vyděsilo. Mě by se spíš líbilo, kdyby ho to trklo a třeba mě požádal o ruku. Nemusíme se hned brát. Ale je to prostě jedinečný gesto, posun vztahu dál, dává to víc jistoty, a jak už jsem zmínila, jsem z minulosti dost opatrná (protože poučená).

O násilí ani postrkování mi nejde, on neví, že bych třeba chtěla a přijde mi trapný, nedůstojný jako žena se ptát "a vezmeme se někdy?" - chtěla bych, aby se zeptal on, jenže tím, že žijeme na psí knížku a vše funguje, tak nemá jakoby důvod, impuls. ...?

Asi si budu muset koupit knížku "Proč si muži berou potvory".

Tohle nějak nechápu, za prvé neobětuji svému partnerovi celý život, mám svůj vlastní a svoje vlastní zájmy..za druhé, když už něco pro něj udělám, neříkám tomu oběť, protože v partnerství je tak nějak normální, že pro sebe ti dva NAVZÁJEM něco činí.
A když odejde, tak odejde...rozchází se dvě třetiny manželství, tak asi ani ten papír jim v tom nezabrání..stejně tak odchází i ženy...jaký je rozdíl zda to ukončí žena, nebo zda je příčinou muž?

A taky byhc nepřesvědčovala...pokud se k tomu dlouho mít nebude, prostě bych mu řekla, že se mi svatba líbí a co on na to, ne? Může mu to připadta zbytečné, ale zase pokud tě má fakt rád, proč by to pro tebe neudělal? Vždyť fakt zase tak o moc nejde

muj přítel pořád mluvil,jak si mě chce brát,požádal mě i o ruku,dal mi prstýnek.vyřídila jsem si všechny dokumenty....No a já otěhotněla a tím to zhaslo.Svým zpúsobem mě má jistou,žijeme v itálii.malá má italskou národnost a občanství po něm,takže s ní jen tak když se naštvu.jet k mamce nemůžu nebo jinam do čr,byl by to únos Celkem mě to štve,že si mě nevzal,ale spíš kvúli tomu,že tak urazil mou hrdost.Jinak si nemyslím,že by svatba mezi námi něco změnila.Nakonec i z těch co se vezmou se polovina rozvede

No,pokud s někým žiješ na psí knížku ve společné domácnosti tak ten život je spíš společný - nemůžu vařit pořád saláty, protože by to nejedl, musím prát a žehlit častěji, protože dva lidi mají více oblečení, dělím se s ním o svou koupelnu, snažíme se sladit využití koupelny, kde si ráno vzájemně překážíme. A nějaká omezení tam určitě jsou. Nechodím moc často pařit jen s holkama, protože jsem přece jen zadaná, na balící otázky cizích kluků nakonec taky přiznávám, že někoho mám, takže jo, nemůžu být se všemi jinými, protože jsem s tím svým, starám se o něj, vařím mu, peču mu... A je to všechno moje rozhodnutí. Vím, že manželství je jen konvence, která mě neučiní štastnější (možná jistější,a já se nebudu bát tak plánovat společně), ale ač statistiky vykazují samé rozvody, znám kolem sebe v rodině samá štastná manželství, a taky tak budu chtít jednou s někým zestárnout jako jeho žena (ideálně). A jak jsem psala, děsí mě představa, že za pár let dojde k nudě, a jelikož nemáme žádné závazky, tak se prostě rozejdem a on si najde mladou dvacítku, s kterou zase bude strašně štastnej a já někoho dalšího. Ale takovej je možná život.

tak mně to teda trapný vůbec nepřijde..
mému partnerovi jsem to řekla a nezdálo se mi, že by se nějak divil, právě naopak a byl potěšen a řekl-neboj však se dočkáš

Efčo, to bych brala jako takové odbytí. Udělal si z toho srandu, odlehčil to a odložil na neurčito ve snaze, že věc je vyřízena.
A co s tím můžeš jako holka (tj. žena) udělat? Nic. Nebo přece?
Já si myslím, že kdybych si s ním o tom chtěla promluvit, rozhovor by vypadal následovně:
Já: "A vezmeme se někdy?"
On: "To víš, že jo."
Já: "A kdy?"
On: "Nooo, někdy .... časem. Sme ještě mladý."
TrApnost, nad trapnost,....

Neznáš ho, není to tak...Řekl mi, že by mě chtěl požádat o ruku v NY, a víš kam letos jedem?
Myslím, že to zbytečně řešís..
Nevím kolik je tobě a tvému partnerovi..
Ale pokud se ho nezeptáš tak nic..