Vezmu to hezky od začátku.. Je mi 22 let a před třemi lety jsem začala chodit s přítelem, okolnostmi jsme byla nucena se k němu přestěhovat ( 100 km daleko ) .. Od všech přátel, rodiny.. Do malého města, kde není nic.. Dokonce jsem si tu našla i práci..Žiju tu už cca dva a půl roku, a je to pro mne utrpení. Dokud jsem chodila do práce, byla jsem relativně spokojená, protože jsem se zajímala jen o práci, kterou jsem měla moc ráda.. takže jsem veškeré přítelovi nedostatky přehlížela a neřešila. Před půl rokem jsem však dala v práci výpověď a tím začalo asi to největší peklo na zemi..
Půl roku jsem doma, bez práce, bez přátel, bez rodiny.. Jsem zavřená v malém bytě, nemám kam jít, není tu absolutně co dělat, takže jsem jen zavřená doma, ven nechodím a marně se snažím si najít práci. Bez práce si připadám jak totální nicka, práce pro mě byla vším.. Vztah s přítelem se nedá ani nazývat vztahem.. Nespíme spolu, připomíná mi to spíš sourozenecký vztah s tím, že se mě ani nedotkne, téměř spolu nemluvíme, ale hlavně nespíme.. On přijde z práce a pokud zrovna netráví čas se svými kamarády nebo svými koníčky, sedne si k počítači buď na facebook a nebo dělá věci pracovní. O půlnoci si jde lehnout a takhle je to každý den.. Já jako bych byla vzduch.. Na všechno jsem sama, na nic se mě nezeptá a pokud už na mě promluví, tak jedině o svých kamarádech, o facebooku a nebo o práci.. Když se ozvu, nazývá mě pijavicí a hysterkou.. Víkendy trávím taky sama, protože to se věnuje svým koníčkům a kamarádům. Jestli si právě říkáte proč si s ním nepromluvím, tak jsem to udělala snad 100000x ale úplně k ničemu. Celou tu dobu jsem doufala, že se něco změní, poté jsem se uklidňovala tím, že všechno zlý je pro něco dobrý a že vztah s ním mě má něco naučit - a že naučil. Jenže teď je to horší a horší.. Mám pocit méněcennosti, absolutně bez sebevědomí, připadám si ošklivá, nepřitažlivá a občas i odporná. Jak by si taky asi mohla ženská připadat, když jí chlap nikdy neřekne nic pěknýho, nedotkne se jí, nespí s ní a má potřebu sledovat, i když vlastně doslova pronásledovat cizí holky na facebooku a zakopávat při pohledu na jakoukoliv na ulici. Nepřeju to žádné ženě na světě.. Teď Vás určitě napadá: "proč od něj teda neodejde?" bohužel nemám kam.. Sice mám rodiče, ale není možnost se k nim přestěhovat.. Práci si usilovně hledám, ale neustále mi leží na mysli věc, kterou mi řekl kartář u kterého jsem před časem byla.. "Pokud odtamtud neodejdete, práci si nenajdete". Je to asi nejen tím, že on mě ničí jako člověka, ničí moji sebedůvěru a sebevědomí, ale i tím, že jsem tu nešťastná a cítím, že sem prostě nepatřím. Nevím co mám dělat, jak dál žít.. A už vůbec nechápu, proč ten člověk se mnou je. Necítím z jeho strany lásku ani nic takového, tak proč je se mnou, když ho nepřitahuju, nelíbím se mu, "visím" mu na krku, jsem pijavice, jak mě on sám nazývá a nespí se mnou?
Občas si představuji jaké by to bylo být potkat chlapa, který by si mě vážil, miloval mě takovou jaká jsem a já si zas připadala krásná a hlavně jako žena. Chlapa, který by mi byl oporou, vyslechl mě a nebyl sobec.. Dělal mě šťastnou a uměl mě rozesmát. Neotáčel se na ulici za každou ženou a neubližoval mi.. Pokud takového máte doma, držte si ho zuby nehty!