"Příliš milující" partnerka

stejně jako jsou rozumné ženy, jako třeba Izabella, tak jsou i rozumní muži, kteří to takhle neberou... ale obávám se, že většina mužů se chová naprosto pochopitelně - ve chvíli, kdy jim tahle strategie jednou vyjde, tak jí začnou využívat častějc nedá se to říct paušálně, nedá se hodnotit cizí vztah, každej jsme individualita, a pokud se chlap timhle brání proti útisku, tak je to něco jinýho než když se tim chlap brání dělat cokoli v domácnosti...

čteš po sobě, co píšeš? proč to vnímáš jako svou POVINNOST? jestli jste se takhle dohodli, a on má jiný svoje pocinnosti, tak potom ano, ale jak praví jedno moudro "kdyby pánbůh chtěl, abych vařila, tak by nevymejšlel restaurace"

budu se opakovat - přestat brát jeho problémy jako svoje problémy co se stane tak strašnýho, když ten problém necháš vyeskalovat? nabije si hubu? fajn, jeho zkušenost, potřeboval jí získat a on na ní roste (a nebo ne, bude se zlobit na tebe a ty poznáš, že ho máš rychle vyexpedovat)... samozřejmě jsou výjimky, pokud by hrozilo že přijdeš k újmě ty, tvůj majetek, rodina nebo něco podobně závažnýho tak samozřejmě zakroč, ale jinak? už jsem psal o tom praní špinavýho prádla, který je v koši a nepraní prádla, který je na koberci... prostě přijmi fakt, že člověka (nejen muže) nepřevychováš, pokud on sám s tim nesouhlasí a pokud on sám to nedovolí... když souhlasí a dovolí to, tak se stejně musí změnit sám, stejně ho ty nemůžeš změnit, ty můžeš jen dát najevo, jakou změnu by sis přála...

většina mužů by se na to opravdu vyprdla... jsou výjimky, kterým nevadí naučit se stlát jinak, pokud budou mít pocit, žře to neni o moc pracnější a že to má význam... pak jsou taky muži, kteří nestelou, protože si stejně "za chvíli" půjdou lehnout

Reaguji na Izabella: Ano, mám nevychovanýho sobce, co je okouzlující, ale to prostě pro život nestačí. Holky po něm jdou, on chce mě a je nejspokojenější, co kdy byl a já jsem nespokojená, protože řeším to jeho sobectví... Myslím si realisticky, že už jinej nebude, ale něco mi nedá a věřím, že "se mu rozsvítí", ne že se převychová... Musí chtít, pak půjde všechno.
Přesně, jak říkáš. Už mi došly síly, řekla jsem dost a že se stěhuju, vrátila jsem mu zásnubní prstýnek. Zažehnal to a opět mě přiměl uvěřit, že to umí, když chce. Ale uvnitř se nezměnil - když se nehlídá, nebo si na tom nedává záležet, je z něj furt ten samejneohleduplnej sobec, co mě vlastně nepotřebuje. taovej pocit z něj mám, tohle mě nejvíc štve.
Měli bysme být v seznamovací fázi, jsme spolu půl roku. V týhle fázi, která by ale měla bejt nejintenzivnější, mi to připadá jak po 30 letech poklidnýho manželství. Ten super začátek trval 2 měsíce a už spolu bydlíme, takže jsem tak trochu v pasti... Má těžkou pohodu, má mě opravdu hodně rád, ale mě to furt nestačí...

víš co, tohle spousta lidí těžko chápe, a já donedávna taky... ale je pravda jedna věc - myslet na ostatní nejdřív, a pak teprve na sebe, to je výchova z křesťanství... ono to sice vypadá strašně krásně, jak se všichni pečlivě starají o druhý, ale řekni mi, kdo z těch lidí je spokojenej sám se sebou a se svým životem? myslim si, že neni cílem strávit život staráním se o ostatní... jde o to strávit život v radosti, a pokud mi dělá radost starat se o druhý (matka Tereza) tak je to v pořádku... ale většina lidí se stará o druhý proto, že maj pocit, že je to slušnost, co by řekli lidi, já přece nejsem sobec, a podobně... a z toho pak pramení spousta životních frustrací... takže nic neni černobílý, a ani tobě nikdo nebrání zajít si na kosmetiku místo uvaření teplý večeře ten den...

ne tak docela, lověk se změní hlavně pokud chce on sám za sebe... žádný ultimáta a nátlaky nepomůžou napořád... človek bude muset tlačit víc a víc, aby dosáhl stejnýho výsledku, a pak budou frustrovaní a vyčerpaní oba... ona protože tlačí, a on protože nejedná v souladu sám se sebou... a pak to dopadne přesně takhle:

proč řešíš JEHO sobectví? proč se podle toho nezačneš chovat? proč taky nezačneš víc myslet na sebe a dělat víc věcí PRO SEBE a ne PRO NĚJ? pochop, on tě na určitý úrovni učí, jaký to je dělat věci pro sebe, protože je chci dělat... proto je v pohodě, na rozdíl od tebe... ty pořád máš pocit, že on je ten špatnej a on by se měl změnit, ale ne každý sobectví je špatný... si představ, že by začal dělat věci kvůli tobě, a ne kvůli sobě... myslíš, e by zůstal v pohodě? dost těžko... a k čemu by to vedlo? zákonitě dřív nebo pozdějc byste šli od sebe... což možná půjdete i teď, ale teď by to bylo spíš kvůli tomu, že neumíš přijmout tu lekci, kterou on ti ukazuje...
aby nevznikla mýlka - nezastávám se sobectví jako takovýho, jen se tu snažim vysvětlit, že člověk by měl jednat hlavně sám za sebe a ze sebe... ne proto, že se to má dělat, ne proto, že to ode mě někdo očekává... ale proto, že to chci udělat... když tim chci udělat někomu radost, může to bejt v pořádku, pokud to dělám že to chci udělat... když to dělám proto, abych měl klid, tak je to špatně, protože to nedělám v souladu sám se sebou a protože to chci udělat...

Tohle mě spíš přišlo jako maximální sobectví. Já platím nájem, on jídlo...A pak ho s prominutím všechnp "sežere" sám?
Čekala jsem aspoň omluvu, že napíše aspoň "promiň, zachoval jsem se jak hulvát"...nic takového se nekonalo.
Dneska jsem už nevydržela, napsala jsem mu sms, co se teď bude dít, odepsal mi jen, jestli má vyklidit pole, že se stejně jen oba trápíme, hlavně že on trápí mě...

Já zvládám obojí - kosmetiku i večeři a z obojího mám radost Ráda se starám o sebe i o svýho přítele. Ale když se můj přítel stará stále jen o sebe, štve mě to Oba dva zkoušíme co já vydržím, mám dojem, že mě zkouší, kam až může zajít, kde mám mantinely

Uhodil jsi hřebíček na hlavičku! Tohle je přesně ono a já nevím, co s tím. Ano, řeším jeho sobectví, protože se mě to přeci týká a dotýká. Když budeme oba dva potřebovat jen sami sebe a starat se jen sami o sebe, tak to přeci není důvod být spolu, ne? Tohle přeci není vztah, ne? Vztah je přeci určitá dávka "závislosti" v tom dobrým slova smyslu, ne?
Jo, musím se naučit být víc sobec! Úkol číslo jedna!

Ano, mám ten pocit, že on je ten špatnej bezohlednej sobec, kterej mě bere energii vysvětlováním, že tohle pro život ve dvou není A chtěla bych, abych to přijala, abych mu tohle podvědomě nevyčítala. když chce, tak to chápe a přijímá ode mě jako podnět, ne jako výtku. Nepředělávám ho, ukazuju mu, jak má podle mě vztah vypadat jako svůj pohled na věc. Nenutím, to on ví a bere to.
Ta lekce je v tom, abych uměla i já být tak trochu sobec...A místo toho, abych se já učila býti sobcem, řeším jeho sobectví, kteýr je pro mě neúnosný...

My čekáme omluvu, že se chytne za hlavu.... Protože je prostě milujeme příliš a furt tomu věříme, že se prostě vzpamatuje a přimáčkne nás, že se choval jako deebil a že už to bude všechno dobrý... a oni to zpravidla neudělají a nedělají. V týhle fázi mi to připomíná bývalýho a potvrzuje mi to obvyklou mužskou taktiku, že on neřekne, že se s tebou rozchází schválně, ale dožene tě svým chováním k tomu, abys to ukončila ty... Přesně to teď udělal, když se tě zeptal, jestli má vyklidit pole, že tě trápí...

Samanthičko, nevím přesně, v jaký (bytový) situaci jste, ale zdá se, že nazrál čas.... On už se teď za hlavu nechytne. Možná si to uvědomí, až bude po všem.... Neulevilo by se ti, kdybys to rozsekla? Nenech se sebou šeredit, máš svou hrdost. Zaslouží si tě takovej?

Taky to tak mám... a není to určitě optimální... přítel je hodně pracovně vytížený, takže když doma uklidím, vyžehlím nebo uvařím zatímco on je v práci, beru to sice jako samozřejmost a dělám to pro něj ráda... ale člověk přece jen podvědomě čeká, že to ten druhý ocení a třeba poděkuje, když nic jiného. Což se u mě neděje. Když jsme se o tom jednou bavili, řekl mi, že "vezme peníze a oblečení klidně dá do čistírny, kde mu to udělaj" a takových "maličkostí" je víc. Hrozně to vyčerpává.

Jo jo, přesně. Tohle je to, proč to všechny řešíme... protože nás to vyčerpává.. Máme je rády, a proto to chceme vyřešit. Já taky nevím, jak na to sama u sebe, přestože očima někoho jinýho je moje situace jasná..

Reaguji na Dorra:

Jenže já prostě nevím jak - a nebo ano, ale ty "rady" se mi příčí... nedostupná? Proč, když chci být s ním? Navíc je hodně na služebkách a tak když čas má, chci ho vidět a ne dělat naschvály. Nechat ho žít v nepořádku, neuklízet? Proč, když tam žiju s ním a nelíbí se mi bydlet v bordelu. Neuvařit? A co budu jíst já? Navíc když je na tohle chlap zvyklej, budu za špatnou já, když to změním... to víš, že vyřešit to chci, ale nevidím cestu

Tak nějak se ve Vašich příspěvcích taky poznávám. S přítelem jsme 1,5 roku, teda jsme
, je to vztah na dálku. Možná jsem udělala chybu už na začátku, když jsem začala jezdit já za ním (máme tam více soukromí) a on si na to zvykl. Vídáme se zhruba každý 2. víkend, přítel to v současnosti bere jako normu a i když bychom mohli být spolu i v jiný víkend, domluví si buď jiné aktivity nebo je prostě jen doma. Abyste dobře rozuměli - jsem ráda, že má své kamarády, koníčky, atd. nelíbilo by se mi, pokud by je neměl, ale třeba teď budou Velikonoce, já doufala, že by mohl přijet, ale on má jiné plány a na tu chvilku to prý nemá cenu jezdit. Já teď nevím, jestli jsem víc naštvaná na něj nebo na sebe, že jsem zase něco čekala.
Za názory jistého Jirika tady jsem moc ráda, líbí se mi i to, že máme konat v prvé řadě pro sebe, abychom z toho měli radost my, ale pokud do vztahu dává jen jeden, vztah potom není vztahem, nebo jak to říct.