Milé dámy,
obracím se na vás s prosbou. Dostala jsem se do situace, ve které si přijdu jako puberťák, ale moc bych chtěla váš nezávislý pohled na věc, váš názor či zkušenost, byla-li jste v tom některá podobně.
Delší dobu jsem žila sama, pak začal projevovat zájem jeden muž - jezdili jsme na výlety, užívali si. Jenže mi nikdy charakterově neseděl - je přechytralý, sobecký, pořád mě opravuje jak největšího blboně a nebere ohledy, což někdy dost krutě, a to mě jako citlivou nejednou zamrzí.
Já byla ráda, že se někdo zajímá, a tak to nechala doplynout do fáze, kdy spolu chodíme. Ano, chyba.
Jak to bývá klasická pohádka, seznámil mě s kamarády, z nichž se mi jeden zalíbil. Ale nemám v povaze někoho lovit, a tak jsem si ho nevšímala (přísahám!). Navíc má přítelkyni, avšak často se s ní nevídá.
Kamarád začal "lovit" mě, je pozorný, hodný, projeví city. Samozřejmě se mi zalíbil ještě víc a poprvé v životě jsem si řekla "že by to mohl být ten pravý", umí se chovat a při jeho vyprávění jsem se přistihla (také poprvé v životě), jak si říkám "s ním chci mít děti". Žádné totiž nemám, protože pořád čekám na někoho, s kým bych si byla jistá, že bude skvělý táta.
Píše, že jsem nádherná, že mě chce vidět, že kdybychom byli oba sami, neváhal by... A já mám strach, že jestli tohle nějak nevyjde, ztratím tu šanci toho pravého mít. Třeba je to prvotní pobláznění, určitě v tom hraje roli, ale...
A tak se vás ptám - co byste dělali v mé situaci? Přerušili kontakty s tím i s tím a zase tápaly světem, rozhodně ukončily vztah s tím, který se nerozdělí ani o párátko - to vím, že mám udělat, a pak čekat, jestli náhodou i ten kamarád neukončí svůj vztah a bude riskovat narušení dlouholetého kamarádství? Je to ale trochu naivní. Jak takové "touhy" dopadají?
Poraďte mi. Děkuju vám.