Zdravím dámy. Aby to mělo hlavu a patu. Byl pátek a mi se podařilo při sportu zlomit nohu. Přítel pro mně přijel, vyseděl se mnou ošetření v nemocnici a s diagnózou zlomenina jsme jeli domů. Byla to moje první zlomenina v životě a já mám navíc velmi nízký práh bolesti. Den na to se plánovala oslava kdy přijeli všichni jeho kamarádi a jedna má kamarádka která má ráda i jeho. Jelikož jsem ale měla velké bolesti a všichni byli velmi "přátelští" nejen ke mně, ale i kamarádce, odpotácela jsem se do ložnice.
Párty byla dlouhá, no nakonec kolem jedné se všichni zvedli a přítel mne nechal doma v bolestech (tím myslím že jsem byla na spoustě prášcích které ale moc nezabíraly a já se snažila držet abych nebrečela když byli hosté). Přítel pokládal za nedůležité (a když se o tom bavíme mezi jinými tak to stále vidí stejně) aby se mnou byl a šel se prostě bavit do centra zatímco já doma brečela od bolestí sama, jedinou "podporou" mi byli psi tak jako vždy když jsem byla single. Ráno se pak vesele vrátil domů ještě s kamarádem a já byla o to víc naštvaná, že jsem v noci uklouzla s prominutím na ch*ankách od jeho kamarádů na záchodě (nosím čočky a na noc je sundávám) a na nohu došlápla což pekelně bolelo.
O co mi jde. Když je mému partnerovi takto zle, navíc ještě nemotorný, má bolesti, přijde mi samozřejmé trávit s ním maximum možného času a kamarádi jdou stranou - na párty můžu jindy. Není nám přeci 18 a už bychom měli mít srovnané priority.
Mí rodiče to ohodnotili slovy že to přeháním - no chtěla jsem ho poslat do kopru. Bohužel ale se zlomenou nohou a psy jsem na něm byla dost závislá a to se následně odvíjelo i celkově na jeho jednání. Byl si velmi jistý tím že mu "neuteču", no teď už utéci mohu a i když bych velmi chtěla, nedokážu mu odpustit to co mi udělal. Obávám se toho že až nastane podobná situace bude se to opakovat. Vše jsem se mu snažila vysvětlit, ale prostě některé věci asi nedokáže nebo nechce pochopit.
Racionálně, bez ženské soudržnosti, jak to vidíte vy? Přeháním nebo se chovám racionálně když chci oporu v těžkých chvílích?