Nový život aneb Jak jste se dokázali osamostatnit od rodičů?

pussydeluxe
O matce jsi nic nenapsala. S tou je problém stejný? Asi bych se obrátila na psychologa, může ti poradit, jak z toho ven.

pussydeluxe

píšeš, že je ti 19 a studuješ ŠS, máš přítele, který se léčí na nějakou psychickou poruchu

možná si připadáš dospěle nato, aby ti rodiče poroučeli a radili, jak do života, nelíbí se ti poznámky otce na tebe i tvého přítele ( s největší pravděpodobností měl otec sám se sebou a svým životem jiné představy a teď by rád splnění svých představ nějakým způsobem chtěl po tobě - což rozhodně neomlouvá jeho chování)

je mi líto, ale pokud se o tebe rodičové starají, živí tě, šatí tě a ty nejsi dostatečně finančně zajištěná se o sebe postarat, nezbude ti asi nic jiného, něž se s tím do maturity nějak smířit, a přetrpět to tam, pokud je to opravdu nesnesitelné, zkusit internát (ale i tam jsou nastavená dost přísná pravidla, bo jsou za tebe zodpovědní a proto si tě i hlídají ) a nebo se soudit s rodiči, aby ti přispívali - vyživovali tě - netroufám si soudit, kolik peněz by si tahle vysoudila, a jestli by ti to stačilo k tomu, abys byla samostatná - platit byt, jídlo, školu, chodit do práce, starat se o přítele

sama musíš zvážit, jestli jsi natolik silná, postarat se sama o sebe, studovat, starat se o přítele a být na to sama

s rodiči je to těžké, ale bez nich bývá někdy hůř

ahoj v 18ti letech jsem si našla práci 60km od domova už rok a půl tam sama bydlím ve 2+1 za 6000tis.měs. vydělávám 11tis a jsem celkem zpolkojená naši mi s bytem hodne pomohli si vše zařídit ale finančne se spoléhám pouze na sebe naši jsou na mě pyšní ,protože na rozdíl od mého bratra kterému je 24. tak se drží pořád máminy sukne...Nemám si naco ztěžovat mám tam svuj nový život spousty přátel a hlavne zábavu jelikož jsem bydlela na malé vesnici a ted bydlím ve městě ale že jsem venkovan na mě každý pozná

Já bych se chtěla hrozně moc osamostatnit....je mi 19, mám před maturitou a doma mě to pěkně štve. Otec nadělal akorát dluhy, máma je z toho na nervy a u nás doma je atmosféra vážně skvělá. Proto bych si chtěla najít práci a jít bydlet sama, jenže bohužel v současné době je to trochu problém a hlavně ani zatím nevím jestli se dostanu na VŠ nebo ne...no je to složité.Ale být u nich nechci, přidám si jako jejich přítěž, že mi musí všechno platit atd. chci být finančně nezávislá...

Nevím, proč se někteří tak pohoršujete nad tím, že je zákonná povinnost rodičů přispívat studentům. mě to přijde úplně normální.
Já bych tedy musela pracovat aspoň na 3/4 úvazek, abych se sama uživila komplet bydlení, jídlo...to bych teda se svou školou fakt nezvládala...
Taky moc nechápu tu falešnou hrdost než abych si od rodičů vzala tisícovku, nebudu je obtěžovat, budu chodit makat kdesi po nocích a pak ze sebe budu dělat chudinku jak jsem trpěla...
Zrovna tak všichni víme, že sehnat brigádu, aby se dala skloubit se školou a byl to pravidelný příjem, není jen tak...
Ještě že pocházím z normální rodiny, i když máme občas konflikty, kdyby mi rodiče dělali to co zlatkaz a podobně, to je vyloženě šikana, to bych je klidně taky tahala po soudech!
Každý vyrostl v jiné rodině a mě přijde nepochopitelné, proč si lidi ta děcka dělají, když jim pak už od puberty vyčítají, jak je vyžíraj a v 18 padej z domu a nedostaneš ani korunu.

Já jsem taky vděčná rodičům, že mě při studiu podporovali, protože si dost dobře neumím představit svoji školu skloubit s prací, alespoň ze začátku, pak už ten rozvrh byl přizpůsobitelnější a bylo možný si přivydělávat víc. Pro mě bylo deprimující se po několika letech společnýho bydlení s přítelem a následným rozchodu vrátit zpátky k našim, zpátky do "dětskýho pokojíčku", protože jsem neměla kam jít. I když máma mě přijala skvěle, ale prostě ten pocit, člověk už byl samostatnej, měl svoji domácnost a pak pokornej návrat domů ...

Ahoj já odešla v 17ti. Bylo to hodně krušné musela jsem hodně v začátcích makat abych všechno zaplatila a ještě z toho něco měla. Odešla jsem kvůli příteli od mamky hodně jsme se hádali. Do toho mi máma taky pořád něco přehazovala. Je rozdíl mezi mateřskou péčí starostí tohle bylo přehnané sráželo mi to sebevědomí. Tak jsem odešla do pronájmu a postavila se na vlastní nohy. Vždycky,když příjdu navšívit mámu tak je první den jak sluníčko a druhý den začnou ty její starosti..ale ten jeden den se dá přežít krásně, když tam nebydlíte. Akorát mi příjde že rodiče vlastně ani neví nebo někdy neposlouchají co chcete. Nezavděčila jsem se ničím. Modeling mi rodiče pořád zakazujou, ale bohůžel musim se z něčeho živit a svojí práci mám ráda. Když se na to dívám zpátky možná jsem to mohla vydržet u mamky dýl ono totiž pracovat a starat se při škole je hodně velký záhul, ale zvládla jsem to. Chce to jen tu odvahu a mít to trošku promyšlené. Já to sice moc promyšlené tehdy neměla, ale teď už se tomu jen směju

Jestli chceš odejít a osamostatnit se tak to zkus, ale já bych možná počkala až dokončíš školu jak to teď dělá hodně lidí akorát pak nemám ráda chytráky na VŠ, kteří mi něco vyčítají, ale neuvědomují si, že já jsem ta co bydlí a stará se o sebe sama bez pomoci rodičů.

od rodičů jsem odešla v 19-ti letech.. měli jsme dost napjaté vztahy, zvlášť s otcem, sice jsem pracovala, ale přijmy nebyly nic moc, tak jsem uvažovala co s tím..výsledkem bylo, že jsem na inzerát našla holku s bytem, která mě vzala do podnájmu. Dneska s odstupem si říkám, že to bylo dost šílené, ale situace doma byla už fakt k nevydržení, tak jsem do toho šla. Ta holka je od té doby už 15 let moje nejlepší kámoška obě už máme rodinu a děti, stýkáme se a výborně si pořád rozumíme..takže jsem měla víc štěstí než rozumu
začátky byly krušné, ale i bezvadné, ta svoboda mě dostala ..člověk se musí naučit žít sám na vlastní pěst, vyjít se svým přijmem, spoléhat se sám na sebe, je to těžké, ale nutné. Bydlela jsem s ní asi rok, pak jsem si pronajala 1+1..Celou dobu jsem si šetřila na své vlastní bydlení, a když mi bylo 27, koupila jsem si byt.. Šlo to všechno krok za krokem, postupně..Teď bydlím se svým mužem v jeho bytě, ale svůj jsem si nechala a pronajímám ho..mám ráda svý jistý
a nejlepší na tom je, že vztahy s rodiči se naprosto zázračně zlepšily..hlavně otec obrátil, když viděl, že se dokážu o sebe postarat..
tož tak

Reaguji na Rosamunda:
Taky bych si chtěla najít třeba nějakou spolubydlící a hlavně nějakou tu práci, co by se dala dělat i při škole, abych měla vlastní příjem. Ale zatím se mi to moc nedaří....hlavně nějak sama moc nevím jak to realizovat

pokud studuješ, je to problém..já jsem kvůli tomu nešla na vysokou školu, abych rychle z baráku vypadla a pak jsem toho litovala, nakonec si budu dělat výšku na stará kolena..
studium je přednější ..

Reaguji na Rosamunda:
Já vím, ale stejně doufám, že se mi to nějak povede...nebo aspoň se nějak částečně osamostat. Přihlášku na VŠ jsem si sice podala, ale kdybych tam šla, musela bych si začít vydělávat nějaké vlastní peníze a ne se nechat sponzorovat od rodičů, protože by na to stejně neměli.

Ukončila jsem studium VŠ, která mě nebavila a začala pracovat. Od listopadu bydlíme s přítelem, cca týden před tím na mě šly pochyby, jak to zvládnu atd, ale jsem fakt spokojená, dokonce se mi výrazně zlepšily vztahy s našima (nikdy nebyli špatní, jen jsem byla furt za tu "malou, nesoběstačnou")...Teď, když vidí, že vařím, peru, žehlím, vydělám si dost, u toho i spořím, tak mě uznávají a jednají se mnou úplně jinak. A od října se chystám na VŠ na svůj vysněný obor! Bude to fuška zvládnout školu, práci a domácnost, ale zvládá to spousta lidí, tak proč ne já?

Reaguji na Nutgirl:
Závidím a obdivuji....

Ahoj, tak se taky přidám. Co se týče rodičovské podpory ze zákona, tak je to dost ošemetná věc...ze zákona sice nad slunce jasná, ale v praxi se to na rodiče uplatňuje dost špatně. Nejde se jen tak ohánět tím, že po dobu než dostuduješ a dosáhneš věku 26 let, tě rodiče MUSÍ živit... Na to se ti tak leda vykašlou a doma bude ještě větší peklo.

Já jsem s mamčou neměla špatný vztahy, ale na můj vkus mě hodně omezovala a stále mi vyčítala, že mi sem tam finančně vypomůže, nelíbilo se jí, že chodím pozdě domů (v té době mi bylo 22) a tak podobně. No pravidlo "koho chleba jíš, toho píseň zpívej" mi přijde pitomý...obzvlášť když jsem dvakrát do měsíce musela poslouchat přednášku o tom, že když bydlím v jejím bytě, tak budu dělat to co chce ona. V té době jsem si nevěřila a myslela jsem si, že vlastní bydlení sama nezvládnu. No a pak se to vygradovalo v obrovské boje, protože čím víc na mě tlačila, tím víc jsem nechápala o co jí jde. Začala jsem hledat byt (neměla jsem žádné ušetřené peníze ani žádné vybavení) a když jsem našla, tak jsem se odstěhovala. Můj byt je sice pořád jako skladiště, protože od doby co tam bydlím, ještě stále nemám všechen nábytek, ale když zabouchnu dvěře, jsem ráda, že mám klid a můžu si dělat co chci bez jakýchkoliv řečí okolo. Od té doby se vidíme každý den a jsme jako nejlepší kamarádky. Prostě jsme měly na hodně věcí svůj názor a teď je klid. Držím všem, kteří se plánují z jakýchkoliv důvodů stěhovat, palce...vydržte, když to zvládnete, ač je to k nevíře, i situace v rodině se potom uklidní

dnes, 21:03:48 - Připojeno během spojování:
Dospění a osamostatnění se

ahoj,ráda bych znala vaše příběhy jak jste se osamostatnili.
mě je letos 24 a 2x jsem se odstěhovala od rodičů, abych se z určitých důvodů zase vrátila zpět. přesto vím, že tu žít do budoucna nemohu, nemáme tak velké kapacity (mám ještě bráchu taky bude mít určitě rodinu někdy).
napadá mne ale, zda je lepší bydlet u nich anebo se prostě odstěhovat do pronájmu někam, než se vzmůžu na vlastní.
umím sama uvařit a postarat se o sebe, v ničem nejsem mazlík, prostě někdo uvaří, a tak..povinnosti se střídají.
jak jste to měli vy? já cítím samozřejmě trochu pohodlí, ale taky bezpečí. přesto si přijdu někdy trochu hloupě...