S přítelem jsem již dva roky a máme neskutečně hezký a pevný vztah. Naše budování sice provázelo pár drobnějších komplikací, ale vše jsme v pohodě ustáli a vytvořili si krásné bydlení. Jde o to, že dnes se stěhujeme a já poprvé okusím, jaké to je, žít ve dvou. Mám z toho strašně stažený žaludek a je mi smutno.. Smutno proto, že už mé bezstarostné období končí, protože opouštím domov, kde jsem vyrůstala a strávila ty nejhezčí okamžiky svého dětství a dospívání a také z toho důvodu, že mi bude rodina šíleně chybět.. Neumím si to představit, že se s nimi už tolik neuvidím a bolí mě srdce, když vidím své věci sbalené po taškách.. Asi jsem jen neskutečnej cíťa nebo mi možná prostě dochází, že už jsem dospělá. Mám strach se osamostatnit.. Možná, že je to jen momentální stav nostalgie a smutku. Vím, že přítel je to nejlepší, co mě mohlo potkat.. Jsem ráda, že se mohu vypsat, holky moje.. Měly jste to s pocity podobně? Těšily jste se, ale zároveň vás mrzelo, že opouštíte domov? Děkuji za vaše odpovědi..