V podstatě jsem potkala chlapa, se kterým si neskutečně rozumím - smějeme se, můžeme se bavit o všem, je mi s ním krásně, je chytrý, zručný, hodný, není líný. Ovšem z požadavků na muže mi zbyl jediný - výška - a tu on nemá. Je cca nastejno jako já, možná menší. I když bych zkousla tuto věc, je tady ta další. Je zadlužený, svou vinou a nerozvážnosti si nadělal v mládí dluh, který se s ním vleče do teď - exekuce atd., kterou splácí. Plat má na dnešní poměry velmi slušný, jak už jsem zmínila - je chytrý, zručný, sehnání práce se právě u něj moc nebojím. Teď ale díky dluhům mu nezbývá defakto ani koruna. Většinu tahám já a už mi to leze krkem. Hrozně se mi to zažírá. Už jsem tak tak překousávala tu výšku (jinak fyziicky mě přitahuje hodně, a v sexu je to prakticky nejlepší partner, kterého jsem kdy měla). Připadám si hrozně - ale myslm na tu budoucnost. Mi je 27, jemu 28 a prakticky nikam nechodíme (nebo když ano, platím já, maximálně když platí on, tak si dáme kafé 1x za týden/dva, a to je vše), na večeři jsme byli venku 1x za půl roku. Na spoustu věcí nemáme a já už přišla o dost peněz, takže už i já rezignuju a od spousty věcí upouštím, a to mě hrozně deprimuje.
Nevím, co mám dělat - mám zkušenosti, a co se povahy týče + sexu - myslím, že druhého takového jen tak nepotkám. Na druhou stranu omezování, vše tahám já, necítím se jako ta opečovávaná holka, kterou bych chtěla být + jeho výška + vyhlídky do budoucna, pokud bych se rozhodla s ním být - nebude nic našetřeno, do společného životního startu půjdeme s nulou.
Byla jste některá v podobné životní situaci? Jak jste ji řešily?
Připadám si hrozně.