Ženy, které nechtějí mít děti

Proč?
Nesnášet můžeš sousedku za to, že její pes močí před Tvýma dveřma, kolegu z práce za to, že Tě šikanuje, koprovku proto, že se Ti po ní zvedá žaludek .... ale dítě nikdy nemůže udělat nic, kvůli čemu by mohlo vzbudit v dospělých, vyrovnaných, racionálně uvažujících lidech nenávist. Tak proto.

Děti mi nevadí a ať si každý má svůj názor, ať je klidně nesnáší - i když sami byli dětma a svatozář neměli...

Nemyslím si nic špatného o ženách, které nechcou mít děcka. A pokud je nesnáší, tak pokud jim neubližují a raději si jich nevšímají, je mi to taky jedno

Spíš je mi jich trochu líto, že budou mezi okolím jejichž život se točí v určitém věku kolem pos.ranejch plínek, za exoty....
Řekla bych, že jsou určitě i také ženy, které si pořídí dítě spíš kvůli naléhání partnera/tlaku společnosti, než že by ho samy nějak zvlášť chtěly...

No, my se kvůli jednomu dítěti přestěhovali. Ano toho spratka jsme nenáviděli, i když za jeho chování mohli převážně jeho rodiče. Sami máme jedno dítě. A jen pro zajímavost - ten bývalý byt pronajímáme a nikdo tam nevydržel právě kvůli tomu dítěti déle než 7 měsíců.

Vidím to stejně.

Podle mě si žena má pořídit dítě až když je na to připravená a je si tím 100% jistá. Proč by měla mít děti, když nechce? Znám mnoho žen, které děti nikdy neměli. Z a1: vypadají o 10 let mladší a za 2: jsou opravdu spokojené a je to na nich vidět. Tak proč jim to brát??Každý má v životě jiné priority. Nemůžou být všichni stejní. Akorát mi je takových žen líto, protože se budou neustále setkávat s narážkama a blbýma pohledama.

Chtěla bych děti pouze za předpokladu, že by je místo mě nějaká žena odnosila, porodila a pak by existoval nějaký ústav, kam by se mohlo dítě odkládat na hlídání dle libosti, nejlépe hned od prvního měsíce (pochybuju že bych s ním doma vydržela byť jen týden). Já bych se mu věnovala pouze tehdy, když bych na něj měla čas mezi prací, školou a cestováním a když by neřvalo a nevynucovalo si nesmyslné věci. Pokud by bylo nemocné, našel by se někdo, kdo s ním bude doma. Taky si myslíte, že já bych děti mít neměla? ))))

neexistuje nic, co by nahradilo dětský smích, pohlazení, objetí a veřtě, je to zcela jiný požitek, i v případě, že máte štěstí na milujícího partnera, majetek, pohodu, bezstarostný život Já si bytí bez dítěte neumím představit. Také s nima cestuji, sportuji atd.... větší radost mi udělá ten pohled do rozzářených očí dítěte při koupi nějakého dárku, než uchvátit svou maličkost norkovým kožichem....i přesto, že nenám finanční problém si ho pořídit

danyjelka
Možná to časem přehodnotíš, docela bych ti to přála. Život s dětmi není vůbec nuda. Já měla malé děti za totality, tahala jsem je sebou, jak kočka koťata, naučili se s náma lyžovat, jezdit na kole, sjížděli s náma řeky. Jezdili s náma do zahraničí, jak se otevřeli hranice, tak jsme procestovali skoro celou Evropu.
Chápu, ale, že když je člověk mladší, tak má pocit, že se musí něčeho vzdát, když chce dítě, ale já myslím, že stačí zpomalit.

porodila jsem ve dvaceti, když jsem byla těhotná, tak mě to taky nebralo, když jsem chodila s kamarádkama a jejich miminama, byla jsem zoufalá z toho, jak každá řeší čůrání, kakání, a první krůčky a první slova - přijde mi to jako přirozený vývoj, tak proč se předhazovat - moje už umí tohle a moje tamto . . .

tři roky ma mateřské bylo utrpení - izolace od práce, od kontaktů, od kultury

pak školka, škola teď střední a pak dál - to už bylo lepší, dítě rostlo, osamostatňovalo se, mělo svoje zájmy, koníčky . . .

nemyslím si, že bych byla špatná matka, protože jsem si rozhodila čas na dítě a kariéru - (podotýkám, manžel byl jednoduchej, brala jsem si ho ani ne snad po dvouměsíční známosti, do roka od svatby jsem otěhotněla, ale příchodem dítětě se vše změnilo, nebyl na to připravený a vyzrálý, takže jsme se kultivovaně rozešli, když malé byly dva roky, o nějaké pravidelnosti návštěv a výpomoci s dcerou z jeho strany nebyla ani řeč)
ano, mám se svým dítětem dobrý vztah, svěřuje se mi, chodí se pomazlit, mám ji ráda, ona mě taky, respektuje mě jako matku, a to i ve svých skoro 16-ti letech, když vydím ostatní matky, co se na tom pískovišti rozplývaly a jací potomci z těch dokonalých dětiček vyrostli, nemám důlvod si myslet, že jsem udělala něco špatně

chápu ženy, kterě něchtějí děti, když jsem porodila, tak jsem se zapřísáhla, že už žádné další mít nebudu, teď je mi 35 a s tou myšlenkou pořídit si dítě neustále koketuju, ale nemyslím si, že bych dokázala být dokonalá matka na plný úvazek, co nedělá nic jiného, než se věnuje jen potomkovi

Je mi velice líto, že minulé fórum na toto téma dopadlo tak, jak dopadlo. Dámy, kvůli kterým se tak stalo ( nebo spíš jedna, moc dobře ji někteří známe z různých blogů, z centra.cz, prostě z každé trochu víc navštěvované diskuze ) dělají medvědí službu nejen samy sobě ale především všem nám slušným lidem, kteří si život bez dětí dovedou představit. Díky takovým hysterickým vulgárným a naprosto neomluvitelným nechutným výpadům pak společnost na lidi bez dětí tím spíš nahlíží jako na potrhlá labilní nenormální individua, která by se měli jít v tom lepším případě prostě léčit.
Lidí, kteří nechtějí děti přibývá, ať chceme nebo ne, je to dáno dnešní hektickou dobou, která na jedné straně klade čím dál tím větší nároky na jednotlivce, na druhé straně nabízí čím dál tím více způsobů, jak si život užít a lákadel pro "úspěšné", ať už to slovo znamená cokoliv. Délka života se vzhledem k tomu přibývajícímu všemu, co bychom honem honem měli stihnout poměrně zkracuje. Navyše žijeme v silně materiální době a všichni jsme vychovávani tak trochu k egoizmu. V neposlední řadě tradice a konvence ztratily moc a nikdo už nemusí dělat to, co se od něj "očekává" . Právě tady ten poslední důvod byl ještě donedávna rozhodující - prostě "to tak dělal každý" , "patřilo se to " . Hlavně nevybočovat z řady.
Kdyby to tak šlo na světe zařídit, že každý, kdo po dětech touží, by je mohl mít a každý, kdo o ně nestojí, by je neměl. Všude by byli spokojená dítka, žádné nasr*né ukřičené nervózní maminy, žádné babyboxy, žádné potraty, žádné náročné umělá oplodnění a zmařené šance na otěhotnění. Žádné obviňování se dvou "skupin" a žádné diskuzní fóra.
Nicméně zastávám názor, že člověk, který tak tvrdošijně a militantně obhajuje svůj názor ( ať už je to ANO nebo NE pro otázku dětí ) musí být velmi velmi nešťastný .... Což nechápu, protože děti na jedné straně a spokojený život bez nich na straně druhé by měl být přece plný pozitiv ... ?!

možná to někdo v sobě má, tu touhu po rodině a dětech a někdo ne. Z mého hlediska malinko nechápu, no spíš já osobně si nedokážu představit nemít jednou nějaký malý uzlíček a vypaplávat se s ním, vidět na něm chyby mě a partnera, teda takové ty....ty jsi celá máma na zabití, je přece moc hezké mít pak kolem sebe děti a vnoučata a v každém dalším človíčkovi stále trošku žiju. Asi bych nedokázala na stáří žít kolem nejbližších, neříkám je otravovat, to rači at mě odstřelí. Ale jinak chápu, že kdo nemá tohle cítění, nemůže za to a zase si vybuduje v životě něco jiného a to je správné, že každý toužíme po něčem jiném a nejsme jak přes kopírák

Dadabus, napsala jsi to skvěle, přemýšlela jsem jak popsat co cítím a ty jsi to tak nějak vystihla. Respektuju každou ženu, která se rozhodně nemít děti, nikdy bych jí nevysvětlovala, jak je to krásné být mamčou, ale nechápu, jak tu (tedy hlavně v minulé diskuzi) může někdo napsat, že děti všeobecně nesnáší...
Přijde mi, že se tu nakonec ukázalo, že není pravda to, co ty, které zůstavají dobrovolně bezdětné tvrdí - a to, že je okolí odsuzuje. Ale že ony odsuzují ty, které se naopak rozhodnou děti mít a automaticky je zařadí do škatulky divná omezená baba se spratkem

Taky se přidávám. Mě je sice jenom 21a vztah k dětem se mi možná ještě teprv rozvine, ale zatím nic. Nikomu na počkání neříkám, že děti nemusím, protože vím, jak by na mě asi koukali, co jsem to za člověka, že nemám ráda děti. Není to, že bych je neměla ráda. Nedávno jsme byli navštívit kámošku, která má 2 měsíční dcerku a ta byla fakt krásná a roztomilá, ale jak jsem ji viděla, tak mě to jen utvrdilo v tom, že mě to zatím vůbec neláká.
Shrnula by jsem to asi tak, že někoho (třeba jako mě) prostě nebaví si s dětmi hrát, šišlat na ně, nedělat nic jiného než být doma a skákat kolem nich. Vím, že to je u malého dítěte samozřejmost, ale já si to zatím neumím představit. A když si představím, že by jsem teď otěhotněla, tak by nevím co bych dělala asi by mě to hodně vzalo a velkou radost bych z toho neměla, i když přítel možná i jo.Říkám sí, kdy na mě dojde ten mateřskej pud, protože nechci být pak stará maminka a nemít pak kolem sebe vnoučata, ale bojím se, že se to u mě nezmění i když bych chtěla. Nechci mít dítě jenom z povinnosti protože už mám na to věk. Ale když vidím kolem sebe kámošky staré jako já a už by si klidně pořídili mimčo tak se bojím. To, že se nerozplývám nad dětmi a malé miminko mě nijak nerozčaruje si myslím, že neznamená, že jsem zlý člověk.Jo a není to tím, že by jsem stavěla na první místo kariéru a školu.

dadabus
Podepisuju - myslím, že vyrovnaná žena bezdětná - nemůže nesnášet maminku s dětma ( nebo děti samotné ) a to samé platí naopak - vyrovnané mamince,která je se svým životem spokojena nemůže vadit holka, která se rozhodne dítě nemít.

Vždycky jsem přemýšlela co by měla v tom životě být priorita . Prostě jsem člověk, kterému nestačí porodit děti a ty se snažit vychovat a nedokážu se nějak smířit s tím, že by to mělo být jediné mé poslání tady...

Ale jak jsem psala nahoře - já jsem příkladem toho jak se člověk mění... Zatím děcko nemáme, ale už nejsem tak striktní jako dřív. Pomalu se připravuju na myšlenku, že vysadím prášky a nechám to být - buď se to stane, nebo ne... Budu to brát jako osud - žádné lámání...No,ale zatím to je tak, že když doberu prášky jdu si pro další balení na tři měsíce, u toho si říkám tak a to je poslední... A už to dělám rok...

Děti mám ráda - většina dětí našich známých mě miluje a nemám s tím nejmenší problém...Jen mi netikají biologický hodiny... Ale uvědomuju si, že už mi není 20 let, kdy jsem si beztarostně žila a tohle jsem naprosto vůbec neřešila...Vím, že pokud chci mít děti, že nemůžu čekat věčně... Někdy si dokonce říkám,jestli jsem ten moment prostě už neprošvihla... Nevím... Neumím to přesně vysvětlit...

Jinak já si myslím, že to, že je dnes víc žen bez dětí. Je také tím, že je ta možnost... Dřív nebyla ochrana tak dostupná, ženy byli většinou závislé na mužích - a společnost to tak chtěla, bylo to normální. Nikdo moc nepřemýšlel o tom co vlastně sám chce...

Nemyslím si, že by dřív, kdy rodili třeba 8 dětí, pokud by po třetím měli možnost skončit, pak věřím tomu, že by to udělali...Místo toho, když už nechtěli další děcko, snížili frekvenci sexu atd... je prostě jiná doba a my máme možnost volby...a jiné prostředky...

Já se s tím taky nestotožňuju, jednak v dnešní době mnoho lidí dítě odkládá na později, jednak je vůbec nemají, také zůstávají déle svobodní i když žijí s partnery a pod. Není minulé století, když 20-letá neprovdaná dívka byla prostě "divná". Je moderní doba a v ní si každý dělá, co chce. Naštěstí.
Ovšem každá akce plodí reakci, pokud někdo překročí práh "dělám si co chci" a začne svůj názor vnucovat ostatním, aby dělali totéž, co on CHCE, protože to je to jediné správné a vy všichni ostatní jste debili - tak ať se pak nediví, že je přebíjen jiným názorem, je s ním polemizováno a cítí se, že jej všichni atakují. Ať už je to mamina, která každému podstrkuje svůj výpěstek k obdivování, nebo osoba, která svou dobrovolní bezdětnost vyvěsí jako bitevní vlajku, konflikt je zaručen.