Nepřiměřené reakce

Řekla bych, že nikomu není nic do toho jak vychovává své dítě byla vystresovaná na to mají matky právo kolikrát jsou dneska děti takové, že ovládají rodiče i když by to mělo být obráceně. Takže si opravdu netroufám hodnotit tuhle situaci není to moje věc.

Co mě více dostává jsou uřvané děti v obchodech, kdy je matce úplně jedno, že její dítě má hysterák a klidně to dítě nechává válet po zemi nebo ho nechá sahat na zboží a okusovat ho..já většinou vidim právě ty matky, které děti nemají pod kontrolou a je jasně vidět, kdo koho vede a většinou je to dítě. Dneska je doba, kdy pohlavek se bere jako týrání dítěte. Možná proto podle toho vypadají někteří new teenageři nevychovaní, kdy jejich matkám je úplně jedno jak se jejich děti baví ve volném čase. Ale to je asi téma zase někam jinam..

Však to po Tobě nikdo nechtěl. Byla to jen ukázka nepřiměřené reakce a ne toho co to způsobilo. Nikdo ji neříká jak má vychovávat dítě, jen jde o to jak se sama chová mezi lidmi. To, že děti trucují, vzpírají se dělají naschvály, je, bylo a bude. Ale dospělý člověk by mohl mít víc soudnosti ať už na něm leží sebetěžší trauma. Nebo sit o nechat do soukromí a nedělat divadlo pro lidi. Děti tuhle hranici nevnímají, ty to udělají kdykoliv a měly by se to teprve naučit pokud mají od koho

Tohle téma by mělo být spíše o zážitcích s nepřiměřenými situacemi, protože toho je fakt hodně. Případně jak se v takových situacích zachovat.

Jednou jsem ve škole zlobil a mámu si zavolali do školy, kde na místě když ji bylo sděleno co se stalo mi vlepila takovou facku, že jsem proletěl kousek vzduchem a rozsekl si hlavu o roh stěny a krvácel. Nenechala si to na doma, chtěla si to vyřídit hned. Beru to, ale lidé co byli u toho se nedívali na mamku moc s pochopením. Protože i když mi tím způsobila rozbitou hlavu, tak se pokračovalo v nadávkách atd. Nesoudím za to vlastní mamku, bylo to poprávu zasloužil jsem si facku. Jen ta síla byla trochu větší, než by bylo přiměřené. Stejně jako o mě zlámali vařechy, hole... a podobně, to mi taky nepřijde příliš přiměřené. A to jsem nebyl zrovna moc zlobivé dítě i tak jsem byl seřváván a bit, velmi často i za to že jsem třeba neumyl nádobí, že jsem se neusmál, za prkotiny... Takže těžko si představit, že bych si dovoli nějak zlobit a ještě navíc si způsobovat další bití. Samozřejmě pár výstřelku bylo,ale nic hojného. Někteří lidé jsou takoví prostě impulsivní, ale já to neberu jako vmluvu, nebo obhajobu. Ne každé dítě se s tímto vyrovná. Samozřejmě jsou zase problémové děti, které mají tak hodné rodiče, kteří s nimi nic neudělají a nastává obrácená pozice. Je to prostě individuální.

Tak jako tak, nepřiměřené reakce mi nepřijdou jako něco, co by se mělo dávat běžně na odiv na veřejnosti. Spíše by se daní lidé měli snažit o to, aby se jim to nestávalo. Prospěje to i jejich lepší psychické pohodě, ale taky jejich přímému okolí. To znamená je třeba pracovat na zvládání stresu, jeho zbavování, lepší komunikaci a podobně. Havně nedusit problémy v sobě, o pak vybuchne kdekdo

A můj postoj k trestání dětí je takový, že je vždy lepší netrestat v aktuálních emocích. Často se pak udělá něco, čeho se zpětně lituje. Potrestat ano, ale tak aby to dítě zjistilo, že udělalo chybu, že něco bylo špatné, ale ne tak aby z toho mělo fyzickou újmu, nebo psychické trauma. To mi nepřijde jako fér ať už bylo provinění dítěte jakékoliv.

P.S. Jen mé dojmy. Netvrdím že jsou správné, že se jimi někdo musí řídit. Píšu jak to vnímám já.

Já ve svém životě praktikuji nepřiměřené reakce docela často a to proto, že jsem to prostě já a když mám špatný den a ještě mi ho ke konci někdo znepříjemní, tak to hold odnese. Ale já když něco řeknu, tak se dokážu hned omluvit. Nikoho tím vyloženě neomezuju, ale právo být nepříjemná mám. Vypisovat moje zkušenosti, kdy podle mě někdo reagoval opravdu nepřiměřeně je na dlouhé vyprávění a knížku . Co popisujete ta dětská traumata...moje maminka by mohla vyprávět co si zažila, když se v sedmi letech starala o další mladší sourozence a taky žije neměla na vybranou a taky se jí za to z rodičů nikdo neomlouval. Já jsem jako dítě taky zažila od mámy hodněkrát NE a podala to jakýmkoli způsobem a světe div se byla jsem dítě nepamatuju si to a trauma z toho žádné nemám naopak si myslím, že to bylo prospěšné. Nemám dítě, ale kdyby za mnou přišlo po tom, co jsem něco řekla s propiskou a papírkem, tak bych byla naštvaná asi taky. Já jsem rodič já určím co dítěti koupím a nekoupím i kdyby to bylo pro dítě smutné zjištění dítě ke mě musí cítit respekt. Co slyším z okolí od někoho, kdo dostal na zadek nikdo si na to nikdy nestěžoval naopak byl za to rád. Hold dneska je to složitější, že si lidi navzájem do něčeho kecaj a dělaj závěry. Na dítě na veřejnosti nesmíte ani trošku štěknout jinak z vás udělají pedanta a krkavčí matku...to je můj názor na věc. Člověk celkově má právo na to reagovat ať už přiměřeně nebo nepřiměřeně pokud to nehraničí s nějakým porušováním zákona samozdřejmě. To je to samé jako kdybych se veřejně hádala s přítelem. Co si pomyslí okolí. Jé to je hysterka to je hrozný a takovou blbost co řeší! Ale nikdo nepočítá s tím, že neví jaký máme vztah, proč jsem vytočená, proč něco řeším a jestli to neřeším proto, že se tak partner chová pravidelně a to poslední byla kapka všeho..Upřímně je mi jedno co si momentálně okolí pomyslí. Já se na veřejnosti nehádám, ale pokud se něco děje je mi jedno jestli u toho budou diváci. Prostě tak zareaguju, protože zrovna chci.

Chápu, že vy jste zažil asi nějaké trauma v dětství od rodičů a je mi to líto. Bití je takový zážitek, že to si člověk pamatuje určitě. Já si také pamatuju jak můj táta mlátil mamku a to jsem byla dítě cca 5 let, ale to nebylo o reakci, ale o nějaké úchylce a o jeho násilném charakteru. Určitě není správné podporovat rodiče, kteří se v násilí vyžívají, ale můj názor je, že facka, nebo na zadek do výchovy patří pokud dítěti nestačí slovo a nebo zlobí.

Tak ono odsuzovat někoho za nepřiměřené reakce je strašně jednoduché ale nikdo doopravdy neví co za tím výbuchem vzteku stojí. Jestli je to tíživá situace a nebo jen povaha člověka.
Já za sebe můžu říct, že jsem hodně prudká povaha ale snažím se ovládat. Ovšem když už to prostě nevzládnu a bouchnu tak to je teda síla. Hrdá na to nejsem a vždycky mně to potom strašně mrzí. Možná ještě víc než toho do kterého jsem se obula. Ale musím říct, že na veřejnosti bych si něco takového nedovolila. Hádky vždycky řeším mezi čtyřma očima. A co se týče dětí, tak k těm bych si opravdu takové výlevy vzteku nedovolila. Mám dost odrazujicí příklad ve své sestřence. Ta jede po svém synovi od rána do večera. Kluk má 7 let a já za tu dobu neslyšela ještě ani jednou, že by na něj mluvila mírným a klidným hlasem. Dokonce když byl batole, tak po něm pořád ryčela.Je to hold takový generál v sukních nešetří ani svého manžela. Přitom hoch není žádný raubíř ale milý a hodný kluk. Dokonce jsem už od něj slyšela i větu "Nemám rád mamku! Pořád po mně jen řve a já při tom nic nedělám" nebo"Já jsem tak rád,že můžu být u vás aspoň si na chvilku spočnu tady je klid". Tohohle bych se od svého dítěte jednou nerada dočkala.

A ještě k tomu jestli má smysl upozornit lidi na to,že to svoje chování vůči dítěti přepískli je to podle mně zbytečné. Oni si tu výtku k srdci stejně nevezmou a spíš si pomyslí něco o vašem zdravém rozumu.
Dneska třeba moje sestřenka vyjela na mého 2 letého synovce jen proto, že si dovolil položit tašku se sladkostmi, které mu přinesla na zem. Ona po něm okamžitě začala ječet ať tašku okamžitě zvedne a dá svému taťkovi. Kluk chudák stál vyděšený a nevěděl, která bije. Já ji upozornila na to, že tohle přehnala, že na takové jednání on není zvyklý a že to jde říct i slušně a ona mi prostě odpověděla "ať si zvyká".

Omlouvám se, že jsem OT, ale naučte se proboha konečně psát správně a rozlišovat
holt a hold, když už to slovo chcete mermomocí používat.
hold - vzdát někomu poctu, čest
holt - povzdechnutí, ve větě zastupuje slovo prostě, zkrátka...

Párkrát se mi stalo, že jsem začala hystericky řvát, ale vždycky mě to potom začalo mrzet. Ale neomlouvala jsem se, to proto, že mně se taky nikdo za nic neomlouvá. V poslední době mě to nějak přešlo, asi proto, že jsem vloni měla skutečné, opravdové starosti. Jinak já docela nemám ráda toto: nejde o nepřiměřené řvaní, ten člověk může mluvit potichu, ale o nepřiměřenou délku nějaké výtky nebo vyčítání. Může to dělat příbuzný nadřízený, kdokoliv. Řvoucí člověk mě ani tak nevytočí, ztrapňuje se totiž sám. Ale když vám to někdo říká důstojně, ale moc dlouho, to je teprv něco. Konkrétně jde asi o tohle: To snad není pravda, to se mi zdá, já tomu nerozumím, jak jsi jen mohla, to tě to nenapadlo, to tě to netrklo, na co myslíš, copak ty nevíš že..., copak jsi tu poprvé, copak to děláš poprvé, jaktože děláš tohle, když jsem řekla tohle, to snad nemyslíš vážně, to myslíš vážně, ne, to si snad ze mě děláš blázny...atd, atd, prostě když to je nepřiměřeně dlouho. To se cítím jako blbec. Copak nikdy nikdo nic neudělal blbě nebo nebo něco neopomněl?