Kamarádce zemřel tatínek

Jak už tady bylo řečeno, záleží, jakou má povahu. Bohužel mám s tímto bohaté zkušenosti. Během střední školy oběma kamarádkám, které znám od dětství, zemřel nečekaně tatínek. Obě s ním měly skvělý vztah. Jedna se hodně uzavřela, nějak to prožívali s rodinou, spojila jsem se s ní, jestli něco nepotřebuje nebo nemám přijít, ale nechtěla a bylo to pro ni tak těžké, že se o tom všem rozpovídala až za několik let!! Ta druhá naprostý opak, dokonce ho našla ona, ale i přesto chtěla, ať za ní ještě ten den přijedu, rozebraly jsme to atd. Takže bych jí dala vědět, že jsem s ní, kdyby něco, ale nechala bych jí prostor, když Tě bude potřebovat, jistě se to od ní dozvíš.

Mně, když zemřel tatínek, tak jsem právě chtěla být sama a nemluvit vůbec s nikým.

Já bych kamarádce řekla, že pokud bude chtít, tak za mnou může kdykoliv přijít (nebo já za ní) a nechala jí chvíli samotnou, pokud by si to tak přála.

Přítelovi dnes umřel děda a to máme být za pár dní spolu po dlouhých týdnech na chvilu tak si to asi moc neužijeme když bude držet smutek , já smrti blízkých lidí snáším dobře jsem v tomhle chladná je mi to prostě jedno, ale nevím jaký to musí být pro něj ale asi špatný a taky nevím jak se chovat až přijede (

Reaguji na Lady Flame: také jsem chtěla být sama maximálně s mamkou, rodinou...ale myslela jsem to tak, že kdyby ona sama chtěla...tak dát najevo, že tu je někdo ochotný poskytnout "rameno"...

Mojí kamarádce umřel před několika lety také nečekaně tatínek...Podle mě je nejlepší ji obejmout, dát najevo, že jí ráda ve všem pomůžeš, vyslechneš ji...ale nechala bych ji pár dní osamotě s maminkou a rodinou. Přece jen oni jsou v té samé situaci a tak si dokážou nejlépe navzájem porozumět.
Samozřejmě potrvá dlouhou dobu než se s tím vyrovná, ale v tuhle chvíli pro ni asi víc udělat nemůžeš...

??mluvíš o smrti vlastních rodičů?

Reaguji na Lilliana:
jojo celkově jako když umře táta budu brečet v ten den možná i druhý den to je jasný( záleží jestli už bude mít nad 70 nebo to bude nehoda ted někdy) ale matka už pro mě svým zplůsobem mrtvá je takže pohodička ale hned se oklepu když umřeli prababičky tak to se mnou ani nehlo a u ostatních už v určitým věku s tím počítám tak mě to nemůže překvapit ale u svých psů až umřou budu brečet dlouho to jsou prostě zvířata to je pro mě víc než lidi, zvlášt když jsem s nima 24 hodin denně

Reaguji na karkulkaR:

Reaguji na JulyJuli:
smrt potká každého)) a já jsem na ni připravena miluju smích a radost o slzy a smutek nestojím kdybych já umřela to poslední co bych chtěla je aby někdo hodil smutnej obličej to bych je za trest strašila naopak veselit se veselit smích je to nejkrásnější na světě))

Také si myslím, že záleží na povaze kamarádky... Možná se potřebuje vypovídat, možná potřebuje být sama... Řekla bych jí, že s ní soucítím a že jsem tu pro ní, kdyby si chtěla popovídat nebo jen společně mlčet...

Mně včera umřel strejda... Už před měsícem jsem se dozvěděla, že měl infarkt, který nezvládl moc dobře.. Nejdřív jsem se potřebovala vypovídat a vybrečet a teď naopak o tom nechci mluvit.. Trávím to sama, uvnitř a v tichosti...

Nejsem věřící, ale v těhle chvílích člověku pomůže ta malá naděje, že duše toho člověka někde je a kouká na nás... Nebo, že je člověku líp než s těžkou nemocí...

Reaguji na karkulkaR: Teda... je vidět, že fakt nevíš, o čem mluvíš. Miluju tyhle rádoby drsňáky. Věř mi, že kdyby ti umřel rodič, se kterým jsi nějakou dobu žila, tak by tě to chladnou opravdu nenechalo. Po jeho smrti na tebe totiž přijdou takové pocity, že ses k němu nebo k ní měla chovat lépe, prostě, až teprve potom zjistíš, jak jsi toho člověka vlastně milovala. Což je vážně strašný, že nám to dochází až tehdy, kdy se s tím nedá nic dělat a poneseš si to celý život

V létě mi zemřel snoubenec a naprosto jsem nesnesla litovačky,jen mě to znovu a znovu rozbrečelo,smsky jako upřímnou soustrast jsem nenaviděla,člověku to v tý chvílí nepomůže.Hlavně ať kamarádka neni ani chvíli sama, spíš ji nabídni nějaký program.Mě si hned odvezla sestra,zařídila mi psychiatričku a každý den mě něam brala,to mi pomohlo nejvíc

heh...to by mě zajímalo, kolik lidí už karkulcer zemřelo, že tady tak machruje.

už tu asi všecko zaznělo. záleží na povaze kamarádky.

známé když zemřel otec (ale tedy už starý), tak za ní přijela její nejlepší kamarádka, a pomohla jí nachystat pohřeb, hostinu...to asi v tomto případě nepůjde, tedy nebude to třeba, kamarádka má ještě matku.
opravdu ji nelitovat, neříkat jak je ti to líto, neříkat, aby nebyla smutná, jak píše bentley, to akorát znovu vyvolává pláč. spíš jí říct, ať se vypláče, a kdyby něco chtěla, nebo chtěla někam jít, nebo třeba nemohla spát, tak ať ti zavolá, kdykoli, a být připravená jí splnit i nějaké těžké přání (třeba noční telefonát)

Reaguji na karkulkaR:
Už nějaký ten čas se nad tvými příšpěvky v různých tématech pozastavuju. Promiň, že to takhle musím říct, ale přijdeš mi jako narušená osobnost. Jinak si opravdu tvé příspěvky neumím vysvětlit. Tomu, co z tebe často vypadne, se nestačím divit.

Když mi zemřela ve čtvrťáků na střední maminka, tak jsem z toho byla dost mimo, byla to moje nejlepší kamarádka, byly jsme hodně spolu.

Musím říct že mi nejvíc pomohly právě kamarádi, utěšovali mě když to bylo nejhorší, nenechali mě sedět doma a litovat toho co se nedá vrátit, ale vzali mě do společnosti, do kina, na nákupy a snažili se mě podpořit abych zvládla péči o domácnost a bráchu a tátu. A musím říct, že jsem jim za to nesmírně vděčná, protože díky nim jsem se nedostala do žádných problémů.

Jestli je to tvoje dobrá kamarádka zkus jí nabídnout pomoc, vem jí někam na procházku hlavně ať se vybrečí. Řekni jí, že jí nic jinýho než se vzchopit, být silná a jít dál stejně nezbývá. Jsou to drsná slova ale člověku pomůžou víc, než stálé opakování toho, jak je to všem líto, že to pro ni musí být strašný. A hlavně si zakaž říkat že to úžasně zvládá. Mě to lidi říkali často, doma jsem brečela celé noci do polštáře a ve škole jsem se snažila být relativně v pohodě. Mě když někdo říkal jak to úžasně zvládám a jak je to možný, tak jsem si říkala že bych snad měla být víc smutná, víc v ******, šílet a podobně... a tuhle hlášku jsem tak půl roku příšerně nenávidela.

Budu držet palce abys kamarádce pomohla, věř tomu, že ti za to bude opravdu vděčná.