30 let - pociťujete nějakou změnu nebo krizi?

Reaguji na bedrunela: Hezké.

Moc hezky řečeno, myslím celý příspěvek.

Je to tím, že sis splnila všechny dosavadní cíle. Když nejsi spokojená, zastav se a popřemýšlej, co ti chybí. Na to ti neodpoví nikdo, jen ty sama. Odpočívej, buď nějakou dobu sama se sebou, neboj se toho a rozeber si svůj život ze všech stran. Co by se ti líbilo, co tě dělá nešťastnou, co naopak šťastnou. Poznej sama sebe.
Neříkám, že si musíš na papír vypsat další cíle, jen říkám, že by nebylo marné se do sebe víc pohroužit. Třeba tenhle stav prožíváš právě proto, abys duchovně rostla. Nic není náhoda.
Možná se budeš bezcílně toulat delší dobu, ale jednoho dne určitě dojde k nějakému zlomu a ty TO budeš vědět.
Držím palce.

30 let - pociťujete nějakou změnu nebo krizi?

Bude mi 32 let.Krizi ve svém životě nepociťuji.Naopak.Čím jsem starší tím více si uvědomuji jak je život krásný a křehký zároveň.Vážím si maličkostí a snažím si života užívat plným douškem.Jsem optimistická duše a ačkoliv jsem v životě prožila mnoho smutných a vážných situacích vždy mě to nakoplo a dalo neuvěřitelnou sílu jít dál.
Je mnoho věcí které rozjasný můj den...nejsem nějaký romantik ale třeba dneska jsem šla na procházku se synem.Lehla si na trávu a čichala fialky opodálNa chvilku se vymaňila s životního stereotypu a vzpoměla si na mé krásné dětství.Nebo úplně obyčená snídaně....vúně kávičky a bábovka k tomu mňam.Poslech hudby.Atmosféra lesa..poslouchat cvrčky..slyšet dětský smích...a mnoho mnoho dalších drobností mě prostě nedovolí abych měla v životě nějakou krizi nebo otazníky.
Když jsem byla mladší měla jsem to naopak.Věčně nespokojená "puberťačka".Vadilo mě to,vadilo mě tamto...odsekávala jsem rodičům,dělala hlouposti,nevážila jsem si skoro ničeho...Dnes už vím že nic není zadarmo a nejdůležitější je ZDRAVÍ a láska.

Držím pěstě at je brzy líp a nebooooj BUDE!

To bezesporu, bohužel Každopádně u přechozených vztahů vycházím z prací pana Klimeše, této problematice se věnoval např. zde - velice poučné čtení.

Souhlasím. Neříkám, že to bez dětí nelze, to určitě ano...

zajímavé

Holky, to si nevyberete, přátelé mých rodičů, kteří měli děti jsou rozvedení všichni do jednoho (někteří experti i opakovaně) a jediné 2 páry, které spolu jsou už více jak 30 let, tak jsou oba bezdětní. A stále spolu mají krásný a láskyplný vztah, pracují spolu, cestují...

Reaguji na Lintu:
Reaguji na T3r3zka:

děkuju.
Píšu to sem hlavně proto, abych komukoli dala naději, že vše je možné. Člověk svůj život může změnit, pokud se rozhodne, že ho změnit chce.

stejně to vnímám i já.
Celý tvůj příspěvek je mi blízký. Člověk si začně v určitém období uvědomovat, že to co je kolem něj, není samozřejmost. Je krásné kochat se věcmi, které jsou kolem nás den co den. Život je krásný a svět je plný krásy.

Reaguji na bedrunela:
z tvých příspěvků vyzařuje něco "silného" i přes tu obrazovku pc

Teda.. To je docela depresivní... Představa, že se svým přítelem vydržím ještě 3 roky a pak začnu znova od nuly není zrovna lákavá...

Tak děti jsou vždy velkým testem vztahu. Představa, že děti upevní vztah a dodají partnerskému vztahu nový rozmě a podobné řeči, to je podle mě jen zbožné přání. Tak to prostě nefunguje, děti jsou pro každého chlapa velikou změnou a omezením. Tak to podle mě je.

Myslím, že si na to kápla. Asi mám takový vnitřní pocit, že bych měla pořád něco dělat a přitom vlastně vůbec nemusím. Na jednu stranu mě stresují kolegyně, které mluví o tom, jak doma nedělají nic jiného, než že tvoří grantové přípravy a nemají čas na domácnost, na děti, na zahradu natož samy na sebe a já se pak cítím divně, že vlastně mám čas jezdit na výlety, pracovat na zahrádce, číst si a přitom svou práci mám udělanou dobře.
Asi se opravdu potřebuju naučit vypnout a nic neřešit a užívat si přítomnosti. Ostatně o to se už nějakou dobu snažím, jenže jsem hodně "rozumový" člověk a hlavou mi pořád projíždí spousta věcí, věčně na něco myslím, nad něčím přemýšlím.

To jsem právě docela často, dokonce jsem ráda sama, ráda si jen tak přemýšlím a filozofuji o životě. Teď jsem měla společensky hodně náročný týden, na což moc zvyklá nejsem a teď jsem ráda, že už mám zase svůj klid.

Tak to žijeme úplně stejně

Tohle mi kdysi napsal jeden moc dobrý známý, děkuji za připomenutí

děkuju jsem moc ráda, že jsem se z člověka, který se kdysi pokoušel v těžké depresi o sebevraždu, dokázala dostat tam, kde jsem. Možná právě proto.

rádo se stalo. Život je kolikrát daleko jednodušší, my si ho jen prostě komplikujeme až moc.
Přeju ti, abys našla cestu, kterou se chceš vydat

Nemusí to tak být - pár má mít nějaký projekt, něco, na co se "těší" a co plánuje. Pak je odolnější těmto vlivům. A také uvažovat tak, že jestli je vám spolu dobře, máte na to věk a možnosti, vzít se. My jsme s přítelem přes 5 let, přechozenost nepociťujeme, protože jsme se dlouho těšili na společné zážitky a bydlení - to teď máme a pořád je na něm co zlepšovat. Pořídili jsme si kotě, příští rok máme v plánu pořádnou dovolenou... Prostě je třeba se nezastavit na jednom bodu, ale vztah rozvíjet. Pak nenastane to, že se rozvíjí a pracují na sobě oba partneři zvlášť, ale dohromady stagnují.

Myslím si, že ani pan Klimeš netvrdí, že to je jediná pravda, ale faktem je, že pár musí mít něco, co jej drží pohromadě - děti by to být neměly, ale když jsou a zároveň se partneři mají rádi, není to nic proti ničemu. Tak si to vykládám já

Ale už nebudu LaArdille do tématu nevhodně zasahovat, myslím, že už to stačilo

Já myslím, že ti začínají tikat biologické hodiny, jen o tom nevíš.
Až si dítě pořídíš, tak napíšeš, že se ti život úplně změnil - ještě k lepšímu a bylo to právě to, co ti chybělo a nevěděla jsi o tom.